… jsou společné pro příběhy tří současných českých sportovních šampiónek ve sportech, jež u nás nikdy neměly na růžích ustláno: jachtařky Lenky Šmídové, rychlobruslařky Martiny Sáblíkové a lyžařky Šárky Záhrobské. Protože nemáme moře, rychlobruslařskou dráhu a ani velehory. Není to zvláštní?
Sny bývají krásné, rozhodnutí jsou už těžší. Rodiče Šmídové obětovali v roce 1990 desítky tisíc, všechny rodinné úspory, na nákup zahraniční jachty, aby patnáctiletá Lenka mohla závodit na úrovni v cizině, protože jen tak to mělo smysl. Bývalý rychlobruslař a trenér Petr Novák živil v sobě sen, že lze vychovat i u nás borce, a tak „zbláznil“ rodiče ve Žďáru nad Sázavou a okolí a dal před devíti lety dohromady skupinu dětí, pro které je něco jako táta. A zcela ojedinělý je příběh Záhrobských. Manželé se před dvaceti lety rozhodli, že z dětí – Petra a o pět let mladší Šárky – vychovají světové lyžaře, a tak je od nejútlejšího dětství trénovali. Jako amatérští lyžaři začali na rodinné chalupě v Krkonoších, zpočátku podle příruček...
Lenka Šmídová studovala, cestovala, trénovala, závodila, dlouho pobývala v cizině, naučila se o sebe postarat, protože věděla, že má oporu v rodině. Na olympiádě v Sydney 2000 byla sedmá, v Aténách o čtyři roky později druhá a v Pekingu 2008 chce být ještě lepší. Martina Sáblíková vstoupila mezi elitu vloni na olympiádě Turínu, dnes je již světová i evropská šampiónka. Lyžař Petr Záhrobský jun. se po zranění kolena ocitl sice poněkud ve stínu své sestry, ale startoval na dvou olympiádách a pořád patří do rodinného týmu. A konečně Šárka, čerstvá mistryně světa ve slalomu, dokázala před pár dny něco historicky ojedinělého, co si zaslouží opravdu největší superlativy.
Ale nejde o jejich vyslovení, o šlehačku slov snadno nasprejovanou na medailové dorty. Podstatnější je zjištění, že práce, přesněji dřina ve spojení s rozumem, přináší ovoce, a to i navzdory nepříznivým podmínkám, nedostatku financí a na počátku i pochybnostem. To pak jsou cennější než superlativy na první pohled nenápadné ohlasy od konkurence. U Lenky Šmídové lze mluvit o gratulacích jak suchozemských, tak i „mořských“ soupeřek, u Martiny Sáblíkové o její popularitě v rychlobruslařské kolébce Nizozemsku a o špionáži ostatních trenérů, jak to ten Novák dělá, a u Šárky Záhrobské třeba o udivených titulcích v rakouském tisku „Mistryně světa ze země hokejistů a fotbalistů“ a nabídkách trenérského angažmá jejímu otci.
A ještě něco: Není zvláštní, že momentálně nejviditelnějšími hvězdami českého sportu jsou ženy? (Nezapomínejme také na stálici Kateřinu Neumannovou.) Nejspíš to bude náhoda, i když genderová neboli ženská, čili emancipační hnutí si to nemusejí myslet.
