Právě probíhající mistrovství světa házenkářů dokazuje, že tahle hra je ze všech kolektivních sportů nejvyrovnanější. Před začátkem experti označovali za největší favority Španělsko (obhájce titulu), Francii a Chorvatsko s tím, že některý z dalších deseti týmů může překvapit a hrát o medaili. Zatím prognózy vycházejí, byť Francie zakolísala (podlehla Islandu). Nás těší, že Češi postoupili, takže do desítky oněch dalších kandidátů na medaili stále patří.
Kdyby se něco takového podařilo, byl by to ale zázrak. Na druhou stranu je pravda, že máme po letech opět silné mužstvo. Nastupují v něm pouze legionáři, hráči ze zahraničních klubů, a potvrzují to, co před léty platilo u našich fotbalistů: hra v předních evropských klubech a soutěžích dodává hráčům potřebné sebevědomí i vysokou tréninkovou a herní praxi, které v domácí lize nikdy nemohli získat. Proto jsou naši házenkáři jako národní tým srovnatelní i s těmi nejlepšími soupeři. Samozřejmě i tak je viditelná jejich nesehranost a také to, že v sestavě nemáme na každý post dva rovnocenné hráče, jak by se patřilo.
Z nesehranosti pramení chyby, které se v házené – a to jako v žádné jiné hře – platí příliš draze. Špatná přihrávka znamená bleskový soupeřův protiútok a zpravidla gól. Takto se „vyznamenal“ v zápase se Španěly Filip Jícha, jenž v první půli zkazil minimálně pět míčů, hodil je doslova soupeřům do rukou. Avšak ten samý hráč byl den předtím strůjcem úspěchu s Egyptem, v utkání, jež rozhodlo o postupu. Přitom Jícha je respektovaný kanonýr německé bundesligy, nejkvalitnější soutěže světa.
V souvislosti se šampionátem v Německu stojí za připomenutí, že házená je v historii naším velmi úspěšným sportem. V 50. a 60. letech získali ženy i muži Československa tituly mistrů světa a četné medaile. Zásluhu na tom měla tradice tzv. české (dnes národní) házené, hry českého a moravského venkova, z níž přicházeli do nově vznikající hry, tzv. mezinárodní házené (říkalo se také „házené o sedmi hráčích“) technicky vybavení jedinci. Přidáme-li k tomu českou schopnost herní improvizace, byly příčiny tehdejších úspěchů jasné.
Mluvit lze i o jiné, novější tradici, a totiž, že současný národní tým tvoří někdejší hráči Dukly Praha. Dále je známo, že tento klub uznávaný ve světě do konce 80. let se po změně režimu a restrukturalizaci armádního sportu sice ještě snažil, ale v nových ekonomických podmínkách neměl šanci udržet evropskou výkonnost. Nicméně Házl, Filip, Slabý, Jícha, Nocar, Kubeš, Hrubý či Vítek a také dnešní trenér reprezentace Pauza prošli onou Duklou, a tak jsou a navždy zůstanou „dukláky“ v tom nejlepším slova smyslu. V klubu se hodně, ne-li úplně nejvíc, naučili a většina jich značně sportovně vyrostla. To je nezanedbatelný fakt, tak totiž vzniká týmový duch. Proto se těšme na středeční zápas s Maďary, čtvrteční s Rusy, sobotní s Chorvaty a nedělní s Dány. Kéž by po nich ztichly hlasy skeptiků, že házená v Česku směřuje k zániku!
