Anebo na olympiádě v Turínu skončila? Řeč je o akrobatickém skokanovi na lyžích Aleši Valentovi. Takto se ptají mnozí, a to nikoliv příznivci této disciplíny, protože těch je málo. Jde totiž o velice zvláštní zimní sport, v němž hlavní přípravy probíhá v létě při skocích s lyžemi na nohou do vody…
Aleš byl několikrát v životě v pravý čas na pravém místě. Nadějného sportovního gymnastu přestala na konci dorosteneckých let tělocvična bavit. Zkoušel skok o tyči, ale pak mu kámoš z učňáku v Šumperku řekl o akrobatickém lyžování. Jako úplný bažant uspěl na prvním závodě v cizině a Rakušané mu nabídli, ať s nimi trénuje přes léto ve Vídni. Vzal si tašku a jel. V Bratislavě sehnal byt i práci: tři dny v týdnu prodával na ulici noviny jako kamelot, čtyři dny ve Vídni trénoval. Tvrdá škola života, často neměl ani na večeři v bufetu. Po dvou letech se však karta obrátila: stal členem mezinárodního týmu, jezdil na exhibiční závody a začal se sportem živit.
Na olympiádě v Naganu 1998 skončil čtvrtý. Tehdy usoudil, že musí zvýšit obtížnost skoku. Uvažoval o třech saltech s pěti vruty. Skok, jejž nikdo na světě neuměl, zkoušel tajně do vody, a v Salt Lake City s ním slavně vyhrál olympijské zlato, jediné pro české barvy.
Z neznámého chlapíka se stala celebrita, mediální a marketingová hvězda. Zůstal však svůj, pohodový, usměvavý, nenafoukaný – ideální reklamní subjekt. Uzavřel miliónové smlouvy s řadou firem, usmíval se na nás z billboardů. V českém sportu bude zřejmě v marketingové úspěšnosti dlouho jedničkou. Poznal Elen Černou, jež zkoušela štěstí v modelingu a televizním moderování, založili rodinu a mají dvě děti. Těžko by se poznali, kdyby pracoval v Šumperku jako zámečník. A konečně ve Štítech na Šumpersku vybudoval sportovní areál.
Tohle všechno je možné ve sportu, v němž lyžaři-akrobaté naskáčí v létě do vody přes tisíc pokusů, zatímco v zimní sezóně na sněhu absolvují sotva pět set skoků, a to včetně závodů. Můžeme se tomu divit, můžeme skokany nazývat cirkusáky v tom dobrém slova smyslu, ale tak tomu je. Proč vedle klasických sportů vystupují nyní do popředí sporty poněkud extrémní? Lze si to vysvětlit tím, že společnost je stále více utlumována civilizačním pohodlím, a proto tím naléhavěji volá ve sportu po adrenalinové zábavě?
Patrně tomu tak bude, ostatně i Aleš to přiznává: „Jsme trochu showmani, náš sport je také entertainment, zábava. Nejde jen o to skočit, dopadnout, zabrzdit a ukázat lyže do kamery, ale chceme mít kontakt s lidmi.“
Zábava? Můstek vystřelí akrobatického skokana do výšky patnácti metrů, pak klesá a dělá salta i vruty. Nárazy při dopadu jsou značné. Aleš dopadl před lety při chvilkové nepozornosti na ramena a hlavu, ale naštěstí si zlomil jen pár žeber. Vloni měl však poraněnou páteř, později si zranil kotník, letos ho zlobilo koleno.
Na olympiádu neodjížděl zdravotně v pořádku, ale chtěl bojovat. Závod sezóny se mu však nevydařil. Při dvou skocích mu nevyšly dopady, v kvalifikaci skončil až jednadvacátý, finále bylo ztraceno. Tento měsíc mu bylo třiatřicet. V nedávné minulosti naznačoval, že myslí na konec kariéry, ale po turínském neúspěchu o tom nechce slyšet. Prý dokončí sezónu a v létě se vrhne do tréninku na tu další. Může v ní může být úspěšný, ale marketingově již určitě nebude oním zářivým klenotem. Pohádka sice pokračuje, ale děj se trochu zadrhl.
