V duchu známého úsloví, že „sport je hlavně fotbal a u nás ještě hokej, zatímco vše ostatní je jen tělovýchova“, se zachovala média, když informovala nanejvýš stručně anebo pomlčela o tom, že Martina Sáblíková ze Žďáru nad Sázavou vyhrála na rychlobruslařském mistrovství Evropy závod na pět kilometrů, třetí byla na tříkilometrové trati a čtvrtá ve víceboji. Přitom jde o úspěch, jakého tento sport u nás ještě nikdy ve své více než stoleté historii nedosáhl.
Martině je osmnáct a na tento triumf čekala osm let! Jen si to představte, že osm let trénujete, dřete, sníte o možném úspěchu, ale spoléháte jen na to, že trenér bude mít pravdu. Petr Novák je o bezmála čtyřicet let starší a podle vlastních slov nikdy nic v rychlobruslení nedokázal. V šedesátých letech byl „jen“ dorosteneckým přeborníkem ČSSR, pak dlouho závodil v širší reprezentaci, působil jako trenér, ale k žádným úspěchům na mezinárodní scéně to nevedlo. Jak by mohlo, když rychlobruslení má u nás od roku 1953 ve Svratce stále jen jednu jedinou dráhu, která je v provozu pouze při mrazu; to se ještě musí postříkat vodou. Momentálně se tady dva roky nejezdí, protože chybí pár tisíc, snad na kabel k čerpadlu…
Co se tedy skrývá za úspěchem Martiny kromě jejího talentu a píle? Především Novákův entuziasmus a pak i to, že jej dokázal přenést na mámy a táty svých svěřenců. „Rodiče si brali půjčky, a nebyly to malé částky, 30 nebo 50 tisíc korun, tvrdé zásahy do rozpočtu rodiny. Před dvěma lety to zrovna udělali rodiče Martiny,“ smeká dnes před nimi trenér Novák. Za tyhle privátní peníze se trénovalo doma a jezdilo za tréninky do ciziny.
Není divu, že rodiče uznávají trenéra, který vše zařizuje sám: a to nejen celoroční trénink, ale i vyřizování letenek, ubytování, péči o výstroj (bicykly a brusle), po Evropě vozí holky i kluky v mikrobusu, jedná se sponzory, na závodech je trenérem i vedoucím výpravy a neví co dřív.
Martina Sáblíková, nejstarší z Novákovy družiny, porazila nyní v norském Hamaru na pěti kilometrech účastnici čtyř olympiád, držitelku mnoha medailí Němku Pechsteinovou a vítězku tříkilometrového závodu Holanďanku Groenewoldovou. Holandsko je Mekka rychlobruslení, provozují jej děti i důchodci, mají tu patnáct umělých drah, z toho sedm krytých. Na závody chodí i třináct tisíc diváků. Porazit holandského reprezentanta – to je sen! Martině se splnil a ocitla se v absolutní evropské i světové špičce! Na olympiádě v Turínu jí sice přibude několik zdatných soupeřek z Asie, ale i tak má naději na medaili.
Napsal jsem o panu Novákovi, Martině a spol. do tištěného Reflexu reportáž (vyjde tento týden), kam se mnohé nevešlo. Například na otázku, co je největší trest, jejž trenér používá, pan Novák se smíchem odpověděl: „Že na ně zařvu!“ A Martina vážně přitakala: „Jo, to je fakt nejhorší trest!“
