Pamatujete, jak Letná hřměla tímto pokřikem? Anebo dalším: Hóóónza Berger, jinak to nevidím!“ Psala se 80. léta a fotbalový národ, a to nejen sparťanského vyznání, nesmírně obdivoval tohoto technického a všestranně talentovaného hráče. Může to připadat jako včera, ale ejhle – v neděli 27. listopadu oslaví internacionál Jan Berger padesátiny. Dodáme-li, že v plné svěžesti, není to jen obvyklá a povinná zdvořilost.
Vždyť letos na jaře hrál ještě fotbal, sice pralesní ligu, jak sám říká, za Stránčice u Říčan, a na podzim coby trenér Dukly Praha nastoupil v městském přeboru jako hrající kouč. O tom ale vypráví v rozhovoru, jejž otiskneme v příštím tištěném Reflexu.
Proto na tomhle místě zaslouží zmínku jeho vítězství nad sebou samým. Začít je však nutné popisem té části jeho kariéry, kdy se příliš často díval na dno sklenky či půllitru… Stalo se tak brzy po přestupu z pražského Břevnova do Plzně a na vojně v Dukle se jen „zdokonalil“: pivo, vodka a průšvihy. Z Julisky přestoupil na Letnou. Pil dál, bavil se, ale vždy věděl, jak se dostat domů. Přehnal to až v říjnu 1982: několik oslav vyvrcholilo v kavárně Letná, chtěl točit pivo, ale už to nezvládl, a pivo teklo po podlaze. Byl v ráži a s přivolanými příslušníky VB se trochu kočkoval. Na stanici jim pak řekl, že jsou buzeranti, stejně jako Husák na zdi, a že stejně brzy emigruje. Spadla klec. Následovaly tři týdny v Ruzyni a soud: 14 měsíců podmínka na čtyři roky a ještě týž rok tříměsíční protialkoholické léčení. Kúra u Apolináře byla krutá: dril, antabus, blinkačky, služby na záchytce, kde často zápasil s přivezenými ožraly... To mu stačilo, aby pochopil, že sem se nikdy nevrátí. Pak půl roku makal na směny v panelárně jako pomocný dělník. Věřil mu jen trenér Ježek, který mu poté dal šanci. Využil ji, brzy byl zase miláčkem davů a za rok nejlepším fotbalistou ČSSR.
„Ten průšvih přišel v pravý čas, a kdybych ho nedostal vyžrat se vším všudy, asi by mě kvůli chlastu brzy vyhodili ze Sparty. Možná bych pak kopal někde divizi, ale bůhvíjak by to nakonec se mnou dopadlo,“ říká dnes. Prožil klasický příběh fotbalisty, jenž se stal náhle slavným a nevěděl si s tím rady. Když ho jeho obdivovatelé zvali na panáka, neuměl říct ne. Tolik ho chválili, že začal vlastně pít ze slušnosti. Přitom do dvaceti let nevěděl, co je pivo a kořalka. V roce 1986 přestoupil do FC Curych a ve Švýcarska žil třináct let. „Až v roce devadesát jsem na silvestra ochutnal šampaňské. Do té doby ani lok. A dodnes mě alkohol nezajímá,“ říká. Když s ním sedíte ve vinárně či baru, můžete pít cokoliv, on si dá presso s minerálkou. A pokud se hovor protáhne, poručí si repete.
Takže vše nejlepší, hodně zdraví a úspěchů!
