Nadýchat se svobody

Když hovořím s dalšími a dalšími zahraničními novináři o novém trestním zákoně a jeho racionálním přístupu k marihuaně, jakoby se role obrátily. Přijíždějí od začátku nového roku, udělají kolečko Národní monitorovací centrum pro drogy - Centrum adiktologie - Národní protidrogová centrála - Drop in a Reflex, a pak spokojeně jedou udělat domů reportáž nebo do střižny sestříhat televizní dokument.

Byli tu už Belgičani, Holanďani, Poláci... Všichni mají stejné otázky: Nebojíte se, že se Praha stane Amsterodamem východních zemí? Jste s vývojem zákonů spokojeni? A my - ať už Ivan Douda z Drop In, Tomáš Zábranský z Centra adiktologie nebo já - vysvětlujeme, že v Praze coffee shopy nebudou, že na rozdíl od Holandska naše právo netoleruje prodej hulení, ale zato usnadňuje život jeho uživatelům, a že v podstatě spokojeni jsme. Co jim ale říct na závěr, jako jakési jiskrné poselství jednou větou? Ivan Douda to - alespoň pro novináře ze Západu - rozřešil více než elegantně: „Je to jednoduché, vaši mladí se sem teď budou jezdit nadýchat svobody, jako jsme se jí jezdili k vám před třiceti lety nadýchat my.“
Není tahle nesporně pravdivá věta důvodem k opravdové radosti? Není snad dnes Česko ve svobodě opravdu dál než tradiční západoevropské demokracie?