V našem konzumním prostředí dosud mnohde panují mravy jak za soudruha Gustáva Husáka. Jak jsem se přesvědčil, dobrým příkladem služeb jak z dob normalizace je firma PPL. Moje žena si objednala mikinu a tričko...
pro kamarádku jako dárek k něčemu, přesně nevím čemu.
Doručení firma inzerovala do druhého dne prostřednictvím PPL. V den dodání Alex kdosi z firmy zavolal, že by jí to domů, na adresu, kterou uvedla v objednávce, dovezl v jedenáct hodin. Alex ověřila, že v tu dobu nebudu doma, sama byla v práci, a zavolala muži zpět, aby jí balíček dovezl do práce na Vinohradskou. „Budu tam do čtyř!“ sdělil jí muž. Ve tři zavolal ještě jednou a zeptal se, na které Praze je Vinohradská. Žena mu to sdělila a čekala do půl sedmé - nedorazil a telefon už nadále nebral.
V sedm jsme se sešli v jednom klubu, kde jsme měli několik schůzek, Alex se pochlubila a já zavolal na centrálu PPL, co je s balíčkem. Pan Velíšek na druhém konci drátu vyslechl naši story a vítězoslavně prohlásil: „Tam ale došlo ke změně adresy a to není možné doručit ve stejný den, protože si to musí předat depa!“ Vysvětlil jsem, že mne jejich vnitřní normy nezajímají, protože jejich člověk prohlásil že balíček doručí do čtyř na náhradní adresu a zbytek je jejich věc. „To vás ale MUSÍ zajímat!“ zařval na mne pan Velíšek. Pak jsem chvíli řval já cosi o nepřijatelném chování ke klientovi, a připomínal mu, že je rozhovor, jak na lince upozorňují výslovně, nahráván. Skončili jsme na plichtu - pan Velíšek mne přepojil na depo, kde telefon další tři minuty vyzváněl a nikdo ho nezvedl.
Pak Alex poslala kurýrovi, který se jí ozýval a nyní nebral telefon, esemesku, kdy balíček doručí, vzápětí přišla jednoslovná odpověď: „zitra“. Vytočil jsem to číslo ze svého mobilu a nechal vyzvánět tak dlouho, dokud to nevzala jakási žena, co se představila jako manželka kurýra, který je momentálně pryč. Vysvětlil jsem, že má její manžel průser, protože nezvládl doručit zásilku, a pokud to chce napravit, ať jí doručí ještě ten večer na adresu klubu. Odmítla. O pět minut později zazvonil Alex telefon a tam se ozval nějaký člověk z PPL, že nejsou schopni doručit při změně doručovací adresy zásilku tentýž den (proč to Alex neřekl ten kurýr už dopoledne, nevysvětlil, rovněž nevysvětlil, proč sliboval doručení do čtyř hodin) a že to tedy druhý den v jednu, až bude Alex v práci, doručí na Vinohradskou.
Druhý den v jedenáct, dvě hodiny před domluveným termínem, zazvonil Alex, která měla být ve firmě až od jedné, telefon. „Tak jsem tady s tím balíčkem!“ Když mu sdělila, že bude na místě - podle dohody - až za dvě hodiny, řekl muž, že balíček je nedoručitelný.
Nakonec se Alex podařilo sehnat kolegyni, která už ve firmě byla, a pověřit jí převzetím zásilky, bez toho by PPL nebyla schopna doručit balíček ani dalších čtyřiadvacet hodin poté, co vypršel inzerovaný limit doručení.
Postup, který jsme zažili, se dá nazvat mnoha silnými slovy. Lempláctví. Neschopnost. Arogance. Neochota. Nepružnost. Diletantství. Vzhledem k tomu, že firmě PPL to bude úplně jedno, myslím, že je lepší si z podobných bolševických móresů dělat srandu. Takže tímto uděluji firmě PPL čestný titul Brigáda socialistické práce, neboť její zaměstnanci pokračují v nejlepších tradicích marxismu-leninismu, a prosím čtenáře, aby nám příběhy dalších adeptů na tento titul zasílali v podobě publikovatelného sloupku.
Další sloupky a články Jiřího X. Doležala najdete v jeho rubrice
Z ÚHLU POHLEDU PLACATÉ ŽELVY (Reflex.cz)
