Když si představím, co mne jako dítěti či adolescentovi vadilo na bolševismu, byly to povinné oslavy, kdy se v údajně „volný den“ stejně muselo někam do průvodu. 17. listopadu už nemá daleko k podobně povinné oslavě, jako býval 1. máj!
Když si představím, co mne jako dítěti či adolescentovi vadilo na bolševismu, byly to povinné oslavy, kdy se v údajně „volný den“ stejně muselo někam do průvodu. 17. listopadu už nemá daleko k podobně povinné oslavě, jako býval 1. máj!
A tak vyhlašuji akci „Oslavme 17. listopad tím, že budeme dělat, co nás baví“ - místo účasti na akcích nyní vnucovaných společenskou konvencí stejně protivně jako kdysi tlakem notýsků kádrováků.
Ta revoluce byla právě proti tomuhle nelítostnému musu a patření se - a najednou se její oslava v podobně nechutný mus, který se prostě patří, zvrhává sama. A tak jsem se pevně rozhodl, že i kdyby krápalo, tak jedu sedmnáctého alespoň na dvě hodiny na trilobity, a po návratu uvařím, najíme se a pak si zalezem do postele s manželkou a budem se milovat - a pak usnem.
Místo abychom se slzou u nosu procházeli po Národní a já usliněně vzpomínal, jak mi tam před dvaceti lety dali přes hubu, budem prostě dělat to, co nás teď a tady baví a co máme rádi.
Ať 20. výročí 17. listopadu žije svým obsahem, svobodou, ne formou shluku na Národní!
Mají hromadné oslavy výročí 17. listopadu smysl? Hlasujte v anketě na konci článku.
Další sloupky a články Jiřího X. Doležala najdete v jeho rubrice
Z ÚHLU POHLEDU PLACATÉ ŽELVY (Reflex.cz)
