S neskrývaným zděšením jsem zjistil, že mezi lidmi provozujícími adrenalinové sporty vládne čistě komunistická obchodní morálka. Zákazníka nutno předem seřvat a pokud možno vykázat.
Se zvědavostí jsme v neděli na výletě s přítelkyní zamířili na stráň u Rakolusk na Plzeňsku, kde z kopce pouštějí nafukovací kouli s dvěma lidmi uvnitř – zorbují, provozují zorbing. Neskrývám, že mne k zájmu o disciplínu přivedl smrťák, který se při jejím provozování udál minulý víkend. Došli jsme po nijak neoznačené louce k dodávce zaparkované na kopečku, za kterou skupina mladých mužů nafukovala zorbovací kouli. Pozdravili jsme, a se zájmem sledovali, jak se koule nafukuje a roste. Kromě nás tam žádní potenciální klienti nebyli, a já (i když se podobných atrakcí bojím) zvažoval, jestli do toho půjdeme nebo ne. Stojí to dva tisíce korun za dvě jízdy ve dvojici, což není málo, ale zase to může být zážitek – pokud se při něm člověk nezabije.
Z mého přemýšlení mě vytrhl jeden z mládenců zorbovacího týmu, který nás z té louky přišel vyhodit. „Tady se motáte! Jděte tam dolů!“ Opravdu jsem nechápal – šlo o nijak neohrazený, neoznačený prostor, na kterém se provozovala atrakce nabízená veřejnosti. „Ta louka je našeho klubu a já na vás zavolám policii!“ sdělil mládenec a samou důležitostí mu praskl beďar.
Neměl jsem chuť se s ním hádat nebo prát, koneckonců mi pomohl s rozhodováním – už jsem věděl, že tady rozhodně zorbing nevyzkouším. Nemám ve zvyku dávat peníze arogantním buranům. Tak jsme nediskutovali a z louky odešli směrem k řece. A z dáli pozorovali, jak tým kouli pouští nijak neohrazenou a nevyznačenou drahou z kopce – kdyby na té louce do cesty kouli vběhlo dítě, je z něj placka. Pak se koule dokutálela pod kopec, na kousek roviny, za kterou spadá břeh do Berounky.Tam stáli dva statní muži z týmu a chytili ji. Z kopce vyrazil ke kouli hlouček týmu, od něj se odtrhli dva pupínci (jeden byl ten, který nás obtěžoval nahoře) a začali obtěžovat znovu. Poslal jsem je do háje. Šli. Za dalších pět minut se objevil další pupínek, přišel k nám a začal zase obtěžovat. Ještě než jsem ho taky poslal do háje, zeptal jsem se: „Proč nemáte brzdnou síť?“ „Žádná být nemusí!“ odsekl, tak jsem ho poslal do háje a šli jsme tentokrát my, odpočinout si od nich do nedaleké hospody, která (jak jsem se výslovně zeptal) s koulaři nemá nic společného.
A já celou cestu zpět přemýšlel, odkud si ti cápkové, co komunismus nepamatují, osvojili ty nejnepřijatelnější manýry otrávených bolševických prodavaček sprostě křičících na zákazníky, komandujících a buzerujících lidi, které jim přinášejí peníze. A na nic jsem nepřišel. Že by se to jen projevila věčná a neměnná lidská blbost? I když to je asi nejpravděpodobnější, nelze se s ní smiřovat a je potřeba znovu a znovu nutit provozovatel služeb, aby se k potenciálním klientům chovali slušně.
Další články autora najdete v rubrice Z ÚHLU POHLEDU PLACATÉ ŽELVY (Reflex online)
