Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Naší demokracii je osmnáct, to jest bez dvou let dvacet - a jak známo, déle než dvacet let demokracie v České republice ještě nikdy nevydržela.
Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Naší demokracii je osmnáct, to jest bez dvou let dvacet - a jak známo, déle jak dvacet let demokracie v České republice ještě nikdy nevydržela.
Prvních dvacet let demokracie po pádu rakousko-uherského mocnářství přerušila druhá světová válka a nacistická totalita, pak byly jen tři roky víceméně demokratické, a zase totalita. Tentokrát rudá. Když to po dvaceti letech rudé totality začalo vypadat trochu lépe, přijely sovětské tanky a zase bylo po ptákách. Nyní se tedy blížíme k časovému limitu, jaký ještě nebyl naplněn a překročen.
Když se podíváme na politickou mapu Evropy, nemusíme se asi obávat, že se příští rok vlády v naší zemi ujme nějaký diktátor, ať už hnědý, nebo rudý. Integrace světadílu v ekonomické i vojenské oblasti prostě něco takového nedovolí. Máme se tedy vůbec čeho bát? Odpověď je jednoduchá, samozřejmě ano, a ona hrozba, které je nutné se obávat, je nová a moc hezky postmoderní. Je to evropská - bruselská - byrokracie, která má potenciál stát se stejně nedemokratickou, jako bývaly staré národní totality dvacátého století. Zelený stůl a odtržení od reality jsou hlavními atributy této nové supervelmoci - a tak je jen otázkou času, kdy se i tato moc otočí proti lidem a demokracii.
