Další z řady neštěstí, která doprovázejí sebevražedné krádeže šrotu, přineslo smrt dvěma lidem a třem dalším těžká zranění. Je to jistě smutné, ale na druhou stranu je na místě zamyslet se nad tím, zda tyto stále častější tragédie nejsou jen přírodním výběrem.
Neštěstí při krádežích šrotu jsou zcela stereotypní. Partička „šroťáků“ se vypraví do nějaké opuštěné železné haly a začne ji rozebírat. Zásadně halu rozebírají odspoda, oblíbeným terčem těchto zlodějů jsou železné kolmé sloupky a traverzy - nosníky střechy. Když odřežou dostatečný počet nosníků, střecha pochopitelně, v souladu s fyzikálními zákonitostmi, spadne a šroťáky dole zabije.
V kladenské Poldovce, kde došlo k zatím poslední tragédii, byl scénář obdobný. Parta snad dvaceti šroťáků tu byla krást už den předtím, načapala je však bezpečnostní služba, zavolala policii, a ta šroťáky vykázala. Včetně jedné z pozdějších obětí. Když padla noc, část party se na místo vrátila a uřezala nosníky střechy, pod kterou byla, potmě. Pak to spadlo.
Z přírody není popsáno, že by bobr na sebe pokácel strom, který hlodá. Byť je to pouhý hlodavec. Stejně tak nejsou k dispozici poznatky o tom, že by si veverka uhlodala větev, na které sedí. Lidé - alespoň někteří - stejně sebevražedné jednání generují s naprostou samozřejmostí. Proto je třeba tragédie šroťáků brát spíše než jako náhodné neštěstí jako zákonité vyústění procesu přírodního výběru. Či jinak řečeno - lidé, co si nad sebou zbourají střechu, by stejně dříve nebo později vběhli pod auto.
