Náš týdeník učinil skandální odhalení, které ukazuje na možnou nepravost v péči o opuštěné a týrané děti. Zatímco dvaatřicetiletá Barbora Škrlová byla bez větších cavyků umístěna na žádost dospělé osoby v brněnském Klokánku jako třináctiletá Anička, dvaačtyřicetiletého reportéra Reflexu zařízení ubytovat odmítlo!
Vyrazili jsme z Prahy ve středu těsně po deváté, aby bylo dost času. Řídil Tomáš Tesař, který to z nás tří měl vlastně nejtěžší - nejprve držet volant, pak fotoaparát. My s kolegou Potůčkem jsme však byli mnohem nervóznější než on, neboť nás čekal umělecký výkon. Kolega rozeslal z auta mailem tiskovou zprávu a SMSky novinářům, že ve třináct se bude v Klokánku něco dít. V Brně jsme byli chvíli po dvanácté, dojeli jsme do Líšně, kde zařízení stojí, a dali si lehký oběd. Pak jsme se přesunuli ke Klokánku.
Těsně před jednou se začali objevovat první novináři. Přesně v jednu - to už nás bylo dohromady deset - jsme vyrazili ke vchodu. Já měl naražený klobouček, velké brýle se silnými obroučkami a plyšovou veverku Huli. Kolega Potůček mne vedl za ruku. Zazvonil u prosklených dveří, vyšla paní Klokánková, a Honza jí se smrtelně vážným výrazem ve tváři sdělil, že mne našel na reportáži u popelnic a že je potřeba mne umístit, neboť jsem byl zjevně týrán. Vždyť jsem celej modrej... Měl jsem krátké rukávy, a tak bylo dobře vidět tetování. Jiříček do toho vykřikoval: „Jiříček chce do Klokánku!“ a šišlal.
Paní Klokánková Honzovi rázně, ale s nadhledem vysvětlila, že Doležala mu rozhodně nepřijmou. Když oponoval, že Jiříčka je přece třeba zajistit, odvětila: „Takovýho Jiříčka vám rozhodně nepřijmu!“ A bylo vymalováno...
Tak jsme se rozloučili, paní nás pozvala, ať se někdy přijedeme normálně podívat, a akce skončila. Upřímně - předpokládal jsem, že mne nepřijmou. Ale pro jistotu bylo s Tomášem a Honzou dohodnuto, že kdyby jo, tak v noci přijedou ke Klokánku autem a já uteču oknem. A tak jsme jim za to, že nás vyhodili, byli vlastně vděční. V noci budeme moct spát.
Zde si můžete prohlédnout videozáznam
