Další pokusy se studentskou hračkou - operačním systémem Linux - ukazují, že nemůžeme tento OS beze zbytku zavrhnout. Je dobrý například pro studenty nebo želvy. Prostě pro ty, kdo nespěchají...
...
Po neúspěšných experimentech s Ubuntu a Mandrivou jsem dostal radu - nainstalovat si Mandrake, který je prý nejpokročilejší z linuxových distribucí. Musím si ovšem stáhnout hned tři ISO CD.
Tři hodiny jsem stahoval, pak placky vypálil a natěšeně sáhnul do biosu. Přepnul jsem na bootování z CD a čekal. Narozdíl od předchozích pokusů se spustila instalace! Byl jsem nadšen. Nejdříve se distribuce zeptala na jazyk, odklikl jsem češtinu, odsouhlasil uživatelskou smlouvu, nastavil úroveň zabezpečení systému, a už se blížila samotná instalace.
Mandrake se mě zeptal, kam chci Linux nainstalovat, a dal mi z mých dvou disků na vybranou ten první. Ten systémový, dosovsky disk C, na kterém mám win2k, a na který nic dalšího nehodlám cpát. Mandrake měl být nainstalován na datovém disku D, abych z něj mohl kdykoli v případě havárie Windows počítač spustit. Mandrake instalace bohužel disk D vůbec nedetekovala...
Třikrát jsem restartoval a snažil se v BIOSu disk D naštelovat tak, aby jej Linux našel. Třikrát jej nenašel, zato mi tvrdošíjně nabízel, že mi smaže Windows a nainstaluje Linux tam, kam ho nechci. Když jsem pro kontrolu vložil CD s Windows a nechal naběhnout instalaci, ďáblův produkt z Redmontu viděl disky oba...
Tak jsem ještě jednou zkusil Mandrake nahodit, opět viděl jen jeden disk, restartoval jsem naposledy, pustil Windows a už tučňáka nepokoušel. Linux je jistě zajímavá hračka pro studenty, je jistě lepší, když se měsíce pokoušejí rozchodit linuxový počítač, než kdyby si píchali pervitin. Jako operační systém vhodný pro dospělého koncového uživatele ale Linux chápat skutečně není možné. Prostě na to nemá.
Má-li svět open source dostatek odvahy, jsem ochoten pustit jeho vyslance ke svému compu, aby si inkriminovanou instalaci vyzkoušel a pokusil se přijít na to, proč se mi tučňák nerozběhl.
