Dvě hloupé historky z posledních dnů. První - víceméně běžná. Před hospodou se skoro perou dva chlapi. Jeden malý, opilý a agresivní, druhý obrovský a už hodně naštvaný. Mezi nimi číšník, který přes toho velkého vůbec nebyl vidět - snažil se ty dva k sobě nepustit.
Šel jsem se psem okolo. Strkanice, křik, vše nasvědčovalo tomu, že za chvíli poteče krev. „Nechte toho, nebo zavolám policii!“ Oba účastníci konfliktu mě svorně poslali kamsi a pokračovali ve své při, jejíž jádro mi sice unikalo, ale která očividně směřovala k vyraženým zubům. Vytočil jsem 158, za vteřinu to vzali, povídám - před hospodou je rvačka a vysvětluju, co se děje. Chlapi - když slyšeli, že skutečně mluvím s policií - se najednou rvát přestali, začali se na sebe smát, pak se shodli, že nejhorší jsou aktivní blbci mého tipu, a v míru se vrátili do pivnice. Vysvětlil jsem do telefonu, že už toho nechali, a šel dál venčit psa. Náklady - nulové. Žádná hlídka nemusela vyjíždět, telefon na 158 ani nevím, zda platím, a i kdyby - stálo mě to maximálně pět korun, tři minuty měli blokovanou linku - a vyplatilo se. Na chodníku před hospodou nebyly louže krve. Přestože ulicí prošli v průběhu hádky těch dvou snad čtyři lidé, nikdo si ničeho nevšímal, nikdo nic neudělal a všichni spěchali.
O čtyři dny později jdeme opět s Kačenkou ve stanici metra Staroměstská. Pozdní odpoledne, metro narvané lidmi. Dole ve vestibulu tlupa občanů pravděpodobně bývalé Jugoslávie. Mladí muži se zvláštně zúženými zorničkami. Pět nebo sedm z nich řvalo, strkalo do sebe a ječelo. Nebyl čas zjišťovat, zda vyvádějí jen proto, že jsou sešňupaní koksem, nebo zda - sice sešňupaní, ale přesto cílevědomí - vytvářejí plánovitou skrumáž a hluk proto, aby mohli jejich mezi cestujícími rozptýlení kumpáni pohodlněji vybírat lidem kapsy a kabelky. Pak se dva začali prát o tašku a vrážet do lidí.
Kolem proudily doslova STOVKY mužů - a nikdo si opravdu, ale opravdu ničeho nevšiml ... Tak jsme jim s Kačenku slušně vysvětlili, že rvačky v metru jsou součástí balkánského, nikoliv středoevropského koloritu. A že u nás je zvykem na podobně vyvádějící bandy volat policii. Opakuji - vysvětlil jsem to oněm pánům slušně, bez výhružek, ani košík jsem Káče nesundal. Ale začal jsem vyťukávat do telefonu číslo.
Kokain sem, kokain tam - slyšeli na to. Prostě toho nechali. Vykřikli za mnou pár nadávek, ale ono NECHTE TOHO, VOLÁM POLICII, je naprosto zklidnilo. Tentokrát jsem nemusel ani vytáčet číslo ...
Voláme po BEZPEČÍ V ULICÍCH, chceme, aby SE O TO POSTARALY ÚŘADY, chceme VĚTŠÍ PRAVOMOCI POLICII, aby to za nás zařídila. Přitom většina z nás není, když se na ulici s násilím setká, ani ochotná vyťukat do mobilu ta tři čísla ...
