Deviantka

Bylo ráno, kdy nebývám nejchápavější, a jel jsem do redakce. Na poradu. Autobusem. „Můžu se vás na něco zeptat?“ optala se kulantně působící dáma sedící vedle mne. Znám ten tón, to je tón lidí, kteří mi chtějí vykládat, jak by to dělali s mým psem, kdyby ho měli a nebáli se ho (obvyklé to bývají majitelé pudlíčků).

Bylo ráno, kdy nebývám nejchápavější, a jel jsem do redakce. Na poradu. Autobusem.
„Můžu se vás na něco zeptat?“ optala se kulantně působící dáma sedící vedle mne. Znám ten tón, to je tón lidí, kteří mi chtějí vykládat, jak by to dělali s mým psem, kdyby ho měli a nebáli se ho (obvyklé to bývají majitelé pudlíčků). Vždy se chtějí toho mého pejska proti mě zastat! Jela se mnou totiž Kačenka. Moc jí to slušelo, měla na sobě svůj oblíbený obojek proti vlkům ze silné hnědé kůže posetý centimetr dlouhými, ostře broušenými ocelovými ostny. Formálně je určen jako ochrana proti útočícím psům, ve skutečnosti jej majitelé buldoků používají z čistě estetických, módních důvodů. Je to cool.
Zpět do autobusu, nejčastější následující větou za tímto tónem proneseným dotazem bývá: Proč má ten pejsek košíček? Odpovím-li popravdě, protože kouše, opáčí onen prudílek: ALE NEKOUŠE a sáhne Káče shora na hlavu, takže po něm Kačenka v roztomilosti svých čtyřiceti kilogramů svalů vyjede. Prudílek zůstane díky tomu, že pes má měkký košík, nepoškozen, leč nezřídka dojde k jeho znečistění. Zhruba v polovině případů se znečistí vnějšími nečistotami po pádu na zem, druhá polovina znečistěných si vystačí s vlastními zdroji. Ti na mne pak obvykle volají policii, že jsem na ně poštval svého agresivního psa.
Ale dáma v autobuse pronesla: „Dáváte jí ten obojek také někdy obráceně?“ Bylo ráno a já nechápavě civěl na silnou šňůru pleteného umělohmotného vodítka, které jsem držel v ruce. Má na konci smyčku, která by se asi dala Káče na krk přes hlavu navléct, sundat jí obojek a místo „na vodítku uvázanou za obojek“ ji vést „na obojku uvázanou za vodítko“, ale nemohl jsem najít sebemenší důvod, proč by mě měl někdo ráno cestou na poradu otravovat s úplnými nesmysly. „Jak obráceně? Vy si někdy berete čepici na nohy?“
Dáma vysvětlila, že se ptá, zdali někdy dávám onen silný kožený obojek těmi centimetr dlouhými ostrými hřeby, které mají roztrhnout tlamu útočícího psa, Káče na kůži. Předesílám - dáma měla na nose brýle a Káča stála nejvýše osmdesát centimetrů daleko, nemohlo jít o omyl, ty hřebíky dobře viděla.
Vypadala velmi, velmi solidně, kolem padesátky, a jak jsem se dozvěděl, vlastnila pudlíka. Přesně ten typ, který si nížepsané nikdy nepřizná.
V realitě toho autobusu nebyly žádné reklamy na sadomasochistické salóny, Káča neměla na krku hluboké krvavé jizvy, prostě nic, co by ji mohlo navést. Ta chudák paní, co se chtěla tak vášnivě zastat pejska, imanentní ochranářka, prostě jenom ukázala svoje nevědomí. Co ji tak první napadne, když vidí obojek s hřebíky.
Stalo se mi se psy již ledacos, například jeden kopáč Kačenku považoval za moji potenciální večeři. Bylo to nějak sympatičtější než nápady té dámy. Nemyslím samozřejmě komerční dominy v černé kůži, ty jsem už viděl. Ale bylo to poprvé, co jsem věděl o tom, že stojím tváří v tvář ženě se skutečnou sadistickou vlohou. A nebylo to vůbec příjemné.