Ach, ta nádraží

Ach, ta nádraží

Ach, ta nádraží

Benjamin Frágner představil v bývalé výtopně Masarykova nádraží za účasti několika set odborníků, kunsthistoriků a mediálních hvězd sborník textů přednesených na posledním mezinárodním bienále Industriální stopy. Připomenul tu důrazně i několik let se vlekoucí kauzy pražských nádraží.



Všeobecně známá historie zdemolovaného, kdysi slavného a krásného Denisova nádraží na Těšnově začíná být překonávána sérií dalších napínavých příběhů, jejichž scénáře píše krátkodechá hamižnost a zcela jasně viditelná síť nadstandardních vztahů.
Každému je snad zřejmé, jen Českým drahám asi ne, jak skončí současná fáze ropné krize. Přesto u nás probíhá tvrdohlavý odklon od železniční nákladní dopravy, po celé zemi, stále hlouběji a v podstatě s již brzy viditelnými následky. Dráhy se zbavují svých ploch, kolejišť, skladů, nádražních budov či nákladových nádraží stále rostoucím tempem, nabízejí svůj majetek za často velmi podezřelých podmínek. Drahé plochy, zejména ve středech měst, budou okamžitě obsazovány bohatými investory, kteří je zúročí stavbami kancelářských a obchodních prostor v míře, která se vbrzku začne jevit jako nesmyslná.
Odejmutí památkové ochrany nádraží Bubny a prodej jeho opravdu rozsáhlých ploch otevírá dveře dalšímu spekulativnímu stavebnímu třesku. Nejistota okolo Masarykova nádraží a slyšitelné mlaskání nad jeho prostorami ležícími přímo v centru města, s památnými budovami z poloviny devatenáctého století je podezřelá; léta trvající dohadování o letištně-kladenské rychlodráze svědčí o zásadní nerozhodnosti a neexistenci priorit v rozvoji města. Technický stav většiny ostatních pražských nádraží vede často k dalším neuváženým krokům.

V souladu s citovanými „železničními“ trendy je i rušení ideálně položeného a architektonicky cenného nákladového nádraží na Žižkově, chystané zásadní zmenšení smíchovského nádraží, nefunkčnost vinohradského či michelského nádraží (v rozporu s koncepcí většího zapojení železniční sítě do pražské městské dopravy) a v neposlední řadě i prodej překrásného nádraží Vyšehrad (arch. Balšánek, 1891) za velmi složitých a podle řady médií i podezřelých podmínek.



Tady bychom se měli zastavit – kupec dodnes neví, co s budovou vyšehradského nádraží udělá (zajisté ji opraví), ale vizualizace využití každého čtverečního centimetru okolních ploch, zveřejněná počátkem července, vyrazila veřejnosti dech a potvrdila vlastně všeobecně známé trendy.
Dvě nové budovy, které se budou na náspech okolo nádraží stavět, převyšují o tři patra současné nádraží, jež doslova zamáčknou do země a jednoznačně je vizuálně vymažou.
K této brutální dostavbě se nikdo nevyjadřuje, je však až školní ukázkou toho, že možné je opravdu všechno. Tady platí známé a ověřené heslo – když se ruka k ruce vine, průšvih je na cestě.














Jedna rada na závěr: pánové, kteří za tento stav zodpovídají, by si měli buď nakoupit v odborných knihkupectvích literaturu věnovanou konverzi a využití kvalitních historických prostor nádraží a technologických budov v Německu, Francii či Británii. Anebo se rozjet na dlouhou služební cestu.
I když už je asi pozdě.