Hurá, kavárny! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Hurá, kavárny!

JOSEF VOMÁČKA29. listopadu 2007 • 08:14
Hurá, kavárny!

Kdysi jsem připravoval sérii pořadů Konec kaváren v Čechách, je to, odhaduji, tak čtrnáct let. Litoval jsem tehdy Prahu, které se fenomén kaváren jako míst setkávání začal v padesátých až devadesátých letech z pochopitelných důvodů vyhýbat.

reklama


První kavárny v Praze přitom vznikaly už v osmnáctém století – U Zlatého hada (1714), Savarin (1751), U Červeného orla (1777), Malostranská (1780). Jenže ze 124 středních a velkých kaváren, které měla metropole koncem třicátých let, s více než 20 tisíci míst (!), jich v polovině devadesátých let zbývalo tak malinko, že šly spočítat takřka na prstech jedné ruky. Paradoxně se podařilo doničit to, co předchozí režim započal, ale díky své pomalosti a liknavosti uzavřít nedokázal. Lidé se v oněch trapných sedmdesátých a osmdesátých letech scházeli kvůli komunikaci buď po bytech, tam ovšem stěží potkáte novou tvář, anebo v uřvaných levných pivnicích, kde zase neslyšeli vlastního slova, neřku-li myšlenku. Pojem kavárenský povaleč se nedokázal ani naplnit, a i když v polovině devadesátých let krátce vycházel stejnojmenný časopis, byl to protimluv, protože opravdu nebylo kde se pořádně válet.
O to krutěji pak působí srovnání se sestrou Vídní, jež dodnes na rukou nosí a v některých případech i speciálními granty a pomocí podporuje své velké fenomenální kavárny, kterých je k dnešku více než 190 s více než 22 tisíci míst. Tam se můžete předvést, napít, soustředit, najíst, potkat, číst, ba i v šumném poklidu odpočinout. Mohu vám prozradit svá vídeňská místečka, jsem tam poměrně často, – Havelkova svědka kultovní scény 60–80 let Café Alt Wien, novinářskou a literární šmudlu Café Bräunerhof, národní pomník velké literární a filosofické minulosti Café Central, českou sentimentální zastávku Café Hawelka, herecký luxus a intimní eleganci v Café Landtmann, nejlepší štrůdl a sachr v café Mozart, i noční posezení v úžasné, charismatické Kleines Café.
A právě při svém posledním návratu jsem v Praze, na Národní třídě, na domě číslo 11 (v polovině devadesátých let jsem tam spoluprovozoval jazz club 120 – díky majiteli domu, lékaři, filosofovi a vydavateli panu Stránskému), zahlédl nápis připomínající ono místo čtyřicátých let. Ano, chystá se Národní kavárna, která ve stejném domě, spolu se stejnojmennou restaurací, klubem i automatem, zářila více než padesát let. A když jsem potom navštívil v jediném týdnu úžasně pohostinnou a nejlepší kreuzberské podniky připomínající kavárnu Therapy ve Školské ulici, byl přítomen otevření extrémně zajímavého podniku Radio Lucerna, ohodnotil obnovený interiér kavárny Imperial, spatřil sestřičku Krásných ztrát Carpe Diem na Floře, řekl jsem si – hurá, kavárny jsou už zase tady! Vím, že malých, příjemných, a třeba i literárních kavárniček i středních kaváren se po roce 2000 otevřelo v Praze bezpočet, ale ty nové a velké možná startují začátek férového zápasu s Vídní. Jsme tu, nedáme se. I my jsme přece báječní kavárenští povaleči!

JOSEF VOMÁČKA


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama