Ještě před rokem a půl nejlépe vystihoval situaci americké armády v Iráku titul tehdy populární knihy novináře deníku Washington Post Thomase Rickse: Fiasco. Dnes je situace, jak jsem měl možnost přesvědčit se přímo na místě, úplně jiná. Mohou za to peníze a změna chování Američanů.
„Je to tady dneska rozhodně klidnější, než když jsem tu byl před třemi lety,“ říká mi seržant Rayen. Tehdy tu probíhaly těžké boje. Stojíme na břehu jednoho z kanálu řeky Tigris a já fotografuji Rayena u nápisu na mostním pilíři - je na něm jméno jeho města nedaleko Seattlu a také název jeho jednotky z 25. divize. Seržant je uvolněný, svoji automatickou pušku drží téměř jako módní doplněk. Američané tu totiž teď místo hrubé síly vsadili na spolupráci s místními obyvateli a na peníze.
Téměř všude po cestě od základny k mostu byly vidět hlídky irácké policie a armády. A také stanoviště takzvaného hnutí Sahwa neboli „Synů Iráku“. Ti vypadají občas dost podivně - jejich posty lemují zátarasy ozdobené umělými květinami, u nich stojí chlapi s kalašnikovy ve světlých kalhotách a tričku nebo košili, výbavu občas doplňují podivné hučky na hlavě. Přitom jsou klíčem k americkému úspěchu. Původně totiž bojovali jako povstalci proti Američanům, ale teď jim (za měsíční žold 300 dolarů) pomáhají udržovat pořádek a honit iráckou Al-Káidu. V celém Iráku jich je podle amerických údajů přes sto tisíc.
Zlepšuje se i ekonomická situace. Trh v Tádži se rozrostl ze tří krámků na sto padesát, funguje tu zdravotní středisko, teče voda a je k dispozici elektřina. Je vidět, že do ekonomiky jdou americké i irácké peníze (Irák podstatně zbohatl díky rostoucím cenám ropy, ale část z těchto peněz byla údajně rozkradena), a američtí poradci se, jak se zdá, méně vměšují do jejich používání. Americké jednotky i civilní poradci navíc spolupracují s místními šejchy či náboženskými vůdci. Až tolik, že se tu některým z nich posměšně říká „šejchové druhého tisíciletí“. Tím je myšleno, že nemají příliš dlouhou tradici svého vůdcovství a za své postavení vděčí americkým penězům.
Došlo i ke zlepšení v bezpečnostní oblasti. Už není hlášeno tolik útoků a nejsou tak masivní. Iráčané už jsou totiž unaveni několikaletým válčením a americká armáda už také raději nepodniká žádné větší akce. Jenže i tak v Iráku přetrvává pro Středoevropana neuvěřitelná míra násilí. Bomby a střelba přitom nejsou zaměřeny hlavně proti vojákům (ti výrazně zdokonalili techniku své ochrany včetně různých zařízení na rozpoznávání nastražených bomb), terčem jsou spíše civilisté. Cílem je zastrašit protivníky, terorizovat, loupit nebo provádět etnické a náboženské čistky. Téměř každý den je tu nalezena nějaká bomba, střílí se a krade, vybuchují domy i auta. „Občas člověk vidí vybuchnout nějakou bombu na silnici. Většinou to prostě udělá takové puf mezi auty někde dál od našeho vozidla,“ popisuje mi situaci seržant Rayen.
Pokračování příště.
Předchozí díly:
S AMERIČANY V IRÁKU III: ČEŠI V TÁDŽI (Reflex online, 1. 10. 2008)
S AMERIČANY V IRÁKU II: TLUMOČNÍK, RISKANTNÍ POVOLÁNÍ (Reflex online, 30. 9. 2008)
S AMERIČANY V IRÁKU I: PURITÁNI NA VÁLEČNÉ STEZCE (Reflex online, 29. 9. 2008)
Reportáž Marka Hudemy s fotografiemi Honzy Šibíka BRÁNA DO VÁLKY z cesty do Iráku najdete v Reflexu č. 39.
