Konec ufňukané hry

Nakonec představte si ideální kompromis sedmadvaceti různých lidí, z nichž někteří uctívají syrečky, jiní Boha a někteří dokonce Nicolase Sarkozyho. V&#160ideálním případě neskončíte s Bohem Sarkozym.

Na druhou stranu je Lisabonská smlouva přinejmenším pokusem vylepšit sedmadvacetičlennou bruselskou kakofonii, jež poslední dobou zní hůř než chudák Frank Sinatra přezpívaný pubescenty ze SuperStar. Ke cti EU je nutné říct, že z permanentního pudu sebezáchovy často dokáže odehrát slušnou hru i s&#160nejhoršími kartami.

Mé zadostiučinění plyne z jiné věci: nemohl jsem se zbavit dojmu, že permanentní potížisty z ODS nevedla ušlechtilá starost o naši zemi, u&#160politiků protimluv; za hrdinným bojem proti usurpátorskému Bruselu jsem spíš cítil patologické lpění na ideologii Václava Klause, což bývá velmi obtížně léčitelná choroba.

Podívejte například, co se za léta na Hradě přihodilo Klausovu tajemníkovi Ladislavu Jaklovi: už klidně štěká i v TV.
Problém s jakoukoli ideologií, jak bohužel víme z historie, je následující: začíná nevině v hospodě jako idea, jež po druhé lahvi vede k ideálu, a domů se potácíte plni přátelské ideologie. Druhý den začnete posílat lidi do koncentráků a gulagů.

Argumenty senátorů ODS proti Lisabonské smlouvě nikdy nebyly přesvědčivé, stejně jako nebyli jejich autoři přesvědčivými jedinci. Nakonec kdo a proč by měl věřit třeba Jaroslavu Kuberovi, bavičovi z Teplic? Intelektuální submise k velkému učiteli z Hradu je málo dokonce i v politice.

---

K tématu:

Pavel Šafr: NEJSLAVNĚJŠÍ EVROPAN (Reflex č. 42/2009)

---

Další články Petra Holce najdete v rubrice KOREKTNÍ NEKOREKTNOST