Strana zelených získala v eurovolbách dvě procenta a její předseda Martin Bursík rezignoval. Nebude dokonce kandidovat ani v podzimních sněmovních volbách. Měl bych mít radost, ze zelených jsem si utahoval. Nemám.
Ano, byl jsem na loňském sjezdu zelených, kde Bursík stranu jako buldozer zválcoval, aby nejen zlikvidoval vnitřní anarchistickou opozici, ale navíc si ještě do vedení nechal zvolit svou milenku Kateřinu Jacques – hezký oficiální puč.
Na novinářské galerii se člověk nemohl ubránit dojmu, že beztrestně asistuje znásilnění božích lidí s dready v batikových oblečcích, jimž by bylo nejlépe pod širákem s biobuřty, s biopivem a se sny o čistém nebi. Bursík s Jacques, dva ambiciózní technokrati moci, jako by patřili jinam – naivnější zelené pouze využili.
Přesto mi byl Bursík jako politik určitým způsobem sympatický: zaprvé v naší politické zoo pořád vypadal jako člověk, myslím fyziognomicky; člověk poznal, kde mu končí hlava a kde začíná krk a trup, takže nepůsobil jako břichomluvec. Jiří Paroubek s Vítězslavem Jandákem, dva kusy z exotického pavilonu, mi jistě odpustí.
Obvykle taky nemluvil jako politik: nepoužíval fráze a neúčastnil se idiotského populismu, z něj i jeho reprezentantů si spíš dělal legraci. A především nepostrádal inteligenci, čímž dokázal vytočit i prezidenta Václava Klause. Vzpomeňte na úsporné žárovky.
Bursíkův problém byl, že nikdy doopravdy nepatřil k zeleným. Být zelený znamená mít v očích spasitelské poslání, nebo v případně žen aspoň neoholené podpaží. Stokrát mohl tenhle očividný nedostatek maskovat batůžkem a větrovkou, přesto zůstával bohatým městským profíkem. V politice by jich mělo být co nejvíc.
K tématu:
Miroslav Cvrček: NEKROLOG MARTINA BURSÍKA (Reflex online, 9. 6. 2009)
Politik Martin Bursík zemřel na vrcholu sil. Byl vpravo i vlevo. Byl rozumný i zákeřný. Byl slušný i vulgární. Byl sjednocující i dělící. Svou smrtí rozradostnil levici i pravici. Pozůstalý Mirek Topolánek bude (asi) vzpomínat.
Další články autora najdete v rubrice KOREKTNÍ NEKOREKTNOST
(Reflex online)
