Soudě podle médií, jejichž redakcím stále vládne novoroční kocovina, bude svět příští půlrok mnohem lepším místem. Ujmeme se kormidla EU a zažehnáme světovou finanční i hospodářskou krizi, zamilujeme do sebe Izraelce s Palestinci a Rusku zakážeme zavírat vlastní ropné kohouty. Nezbláznil se někdo?
Ne že bych nevěřil tandemu Topolánek-Klaus, papírovým šéfům EU; dosud neřekli své nejlepší. Prvně jmenovaného vidím, jak ukazuje prostředník ruskému prezidentovi, kdokoli to nyní v Moskvě doopravdy je; druhého, jak žene z Hradu americkou delegaci, jež se zmateně ptá na unijní prapor, ve světě přece jen známější symboliku než ta česká. Vážně ale někdo věří, že můžeme zmíněné problémy jakkoli vyřešit?
EU ve skutečnosti finanční ani hospodářskou krizi společně řešit nechce. Naopak. Šetřiví Němci se veřejně posmívají britskému liberálnímu řešení, zatímco v Londýně mají panickou hrůzu z napoleonských a ochranářských ambicí francouzského prezidenta. Zamíchejme do toho náš smysl pro poťouchlou improvizaci – a máme skutečný kolaps!
Ještě horší je to v případě izraelsko-palestinského konfliktu v Gaze. Izrael s Palestinou, jestli tak lze říkat dvěma nesousedícím kouskům zbídačené země s různými vládami, spolu válčí, co Izrael s Palestinou existují - šedesát let. My můžeme přinejlepším udělat to, co tady EU dělá už léta: zasypat problém vlastními eury, rychle se vrátit domů a řešení, stejně jako mnohá další, nechat na USA.
Pokud jde o Rusko, ať už ve vztahu ke komukoli, jsme úplně ti nejlepší urovnávači: bývalý satelit početně zhruba velikosti Moskvy, navíc i možní budoucí hostitelé amerického radaru – potupného trnu v ruském oku. Nakonec Rusové už dali najevo, že pro ně nejsme partneři.
Což ale není vůbec žádná katastrofa. Budeme EU předsedat stejně jako ostatní země s výjimkou Francie pod Sarkozym: potichu a nenápadně. Tedy bez toho, aniž bychom někomu s Ruskem domluvili vzdání se části svého území, jak se to s Francouzi přihodilo Gruzii.
