Se mnou i beze mě

Se mnou i beze mě

Se mnou i beze mě

Člověk nemůže neobdivovat prezidenta Václava Klause. Je něco jako Shakespeare politiky, jen s porouchanou rytmikou slohu: co slovo, to drama. Třeba jako nyní s novou euroskeptickou stranou Libertas.cz, údajně se formující kolem hradního mozkového trustu, tedy kolem něj.


„Já nevím, jestli jsem ještě dnes v ODS, v nějaké straně nominálně,“ řekl Klaus MfD. „V ODS pravděpodobně pár dní ještě ano. Uvidíme. Můžete o tom spekulovat.“ Díky! Díky! Díky! Všichni teď budeme pár dní spekulovat, aspoň nominálně. Jaká událost: Václav Klaus je i není členem ODS. Naposledy se něco takového v téhle partaji tuším povedlo pár mrtvým duším s igelitkami, které nikdo nikdy neviděl. Bylo z toho druhé Sarajevo a hodina veřejného plakání na Staroměstském náměstí, dost ostudná záležitost.
Reálně je však úplně jedno, kde Klaus je, není nebo je-i-není. Ač na pár let znovu prezident, jeho politický čas dávno vypršel. Doma památným právním zhasnutím za stovky miliard, které u nás nadlouho zdiskreditovalo cokoli svobodného bez perverzní ruky státu. V určitém ohledu vděčíme za Jiřího Paroubka a jeho totální negaci všeho svobodného právě Klausovi, ironií osudu nominálnímu obdivovateli všeho svobodného; nikdy předtím se lidé nebáli podnikatelů, risku a osobní zodpovědnosti tak jako po beztrestném banditismu první poloviny devadesátých let.
Zahraničně je Klausovo renomé ještě tristnější. A je úplně jedno, jestli mnohdy bojuje za správné věci. Svou zoufalou snahou po popularitě, projevující se uměním vždy říct něco nevhodného do nevhodných uších a na nevhodném místě, se sám vypískal do politického ofsajdu. Proto teď nemusíme spekulovat, v jaké partaji Klaus bude, nebude nebo bude-i-nebude. Nominálně, ani reálně.