Pokaždé když teď v televizi vidím Pavla Béma s Petrem Bendlem, nové politické milence usilující zadní cestou o šéfování ODS, píchne mě v zádech a zabolí u srdce; to první za leváctví kdysi sympatického politika, to druhé za patetického kariéristu, jemuž musí hodinky kupovat manželka. Fakt hvězdný tandem.
Jejich vzestup je druhým nejošklivějším důsledkem voleb, hned za návratem komunistů k moci díky absolutnímu volebnímu vítězi Jiřímu Paroubkovi. Ne že bych nevěřil v Bémův potenciál oslovit některé pravicové voliče: první místopředseda ODS a pražský primátor může bodovat tam, kde prohrává politická či osobní tupost Mirka Topolánka, jenž mívá po příchodu do Strakovky moc velké gule; mezi příznivci profesorského folku jistě nebude na škodu ani případné prezidentské angažmá. Jde však o styl: otvírači zadních dveří obvykle otevírají všem. Podívejte na předsedu ČSSD.
Nebudu zabíjet čas Bendlem, mužem vekslácké bundy s kožíškem, příruční taštičky hanlivého označení a aury vyzařující i na politika obdivuhodně bolavé dávky vnitřní bolesti; jeho nápad vést ODS musel být čirou zoufalostí z představy, že se najednou bude muset živit jako my, jíž určitě sám nevěřil. Snad by měl na čas zkusit roli muže v domácnosti. Na podmínky se může přeptat u kolegy Petra Nečase.
Horší je to s Bémem. Než začal v pracovní době jezdit do Himálaje, býval přímým a odvážným politikem s poměrně lidskou tváří, jemuž lze hodit hlas, aniž byste si museli zamáčknout obě oči. Ne tak po levácké frašce s blobem: někde tady, řečeno horolezecky, vyrazil k vrcholu zadní stěnou, jež bývá kluzká. Nejsmutnější na tom všem je, že na vrchol málem vylezl i přímou cestou, chyběly poslední metry. A mnozí by mu to dokonce i věřili.
