Premiér Mirek Topolánek nechal nahrát čtyři nové verze státní hymny, jež konečně nezní jako buditelská fidlovačka – a mnozí se můžou zbláznit. Možná měl být premiér ještě razantnější a nechat nahrát úplně novou hymnu.
Ano, vím: státní hymna je prý posvátný symbol národa, který nás spojuje – jak jsme slyšeli v neděli večer z Panteonu Národního muzea. Pěkný posvátný blábol. Snad před sto sedmdesáti lety, kdy jsme žádnou neměli. Anebo v žalu utopeném v deseti kelímkových pivech po prohraném fotbalovém zápasu. Ale jinak? Zkusili jste se někdy do Škroupovy melodie zaposlouchat a představit si národ za ní? Zvlášť bez slovenské svižnější části vidím deset miliónů nešťastníků opíjejících se vlastním žalem. Už při šumění borů se vždycky začnu litovat – a to bývám střízlivý.
Například Ivanu Krausovi se v LN stýská po původní verzi hymny, protože nás prý víc spojuje s masarykovskou demokracií. Zajímavé. I sám prezident Masaryk (stejně jako jeho nástupce Beneš - oba zakladatelé samostatného Československa) ji totiž považoval za nemoderní a uvažoval o vypsání soutěže na novou hymnu. Dobře věděl, že falešný patos žádnému sebevědomému národu nesvědčí. Jak pak mají chudáci fotbalisté odehrát důstojný zápas třeba proti Italům, jejichž hymna vás doslova žene nakopnout míč?
Nemyslím, že by naši novou hymnu musel nutně skládat Lou Fanánek nebo Ivan Mládek. Dokonce bych se přikláněl k verzi beze slov, melodie úplně stačí; ostatně nikdy nevíte, jaké vznešené národní ideje budou zrovna politické tabu. Hlavně však cokoli bez slz. Aspoň při státní hymně bychom neměli brečet.
Související články:
Anketa: NECHTĚLO BY TO VÝRAZNĚJŠÍ ZMĚNU STÁTNÍ HYMNY? (Reflex online, 26. 9. 2008)
