Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se coby půlroční šéf EU rozhodl svolat unijní summit k situaci v Gruzii, z níž ruská armáda stále nemůže trefit zpět domů, snad kvůli dobrému vínu. Jistě potřebný nápad. Jen mě napadá, jaký názor přiveze Česko, malá země mnoha zahraničích politik.
Vše samozřejmě záleží na tom, kdo za nás na summit pojede – jestli premiér Mirek Topolánek, nebo prezident Václav Klaus. Pokud prvně jmenovaný, nemělo by se kromě nějakého vztyčeného prostředníku či dobývání se na diskotéku stát nic neobvyklého, názor naší exekutivy tentokrát nijak nevybočuje z mezí rozumu. Cyril Svoboda, hadí muž mnoha ano i ne, naštěstí po volbách urval jen neexistující ministerstvo.
Horší to bude v druhém případě. Celkem jasně vidím Klause, jak na uvítacím banketu zdraví své kolegy, z nichž většině ruské tanky připomínají tanky, nikoli humanitární pomoc, slovy: „Mračím se na vás, mračím. Řešení najdete v třetí kapitole mé poslední knihy Rusko není Rusko, kterou právě vydává Lukoil. No řekni, Silvio?“ Samozřejmě přeháním, jako obvykle. Klaus se prostě jen neveze na módní vlně, takže na summitu o pomoci Gruzii pohovoří o pomoci Africe. Nakonec jak říká jeho manželka Livie: Klaus je Klaus.
Ano, Klaus je Klaus, takže ho nikdo nebere moc vážně. Přesto: naše ústava říká něco o tom, že naši zahraniční politiku utváří vláda a ne prezident, vášnivý zastánce politické formálnosti. Pokud téhle jednoduché dělbě práce Klaus nerozumí, mohli bychom se, zcela výjimečně, přiučit u Jiřího Paroubka. Pamatujete, jak chtěl Klausovi přiškrtit kapesné na zahraniční cesty, takže by mu zbylo nanejvýš tak na diety do Lán, kde může místo státníků poučovat jeleny? Jistě, šlo o demokracii podle Jiřího Paroubka. Výjimečné situace si však žádají výjimečná řešení. Například války.
