V pondělí v noci jsem spáchal něco, za co bych měl jít dobrovolně sedět hned vedle Stanislava Grosse: na ČT jsem zhlédl Politické spektrum, tentokrát na téma žen v politice. Nikdy předtím mi nebylo žen tak líto.
V pondělí v noci jsem spáchal něco, za co bych měl jít dobrovolně sedět, hned vedle Stanislava Grosse: na ČT jsem zhlédl Politické spektrum, tentokrát na téma žen v politice. Nikdy předtím mi nebylo žen tak líto.
Proč mají stále ženy jako Jana Volfová a Lenka Bennerová, ženští hosté pořadu, pocit, že potřebujeme víc žen v politice? Vždycky jsem si myslel, jak jsou ženy chytré: nejhorší povolání na světě nechají nám hlupákům, kteří tím ukojíme své deviace, a samy se věnují něčemu smysluplnému – třeba civilním profesím. I když u militantní Volfové, exposlankyně ČSSD a nyní předsedkyně Strany důstojného života, což není vtip, to chápu: jakmile jednou přičichnete k velkorysému poslaneckému životu, budete se do něj snažit do konce života jakkoli vrátit – třeba s programem SDŽ. Jeho hlavní ideou je, že nemá žádnou hlavní ideu. Nemá dokonce ani menší ideu.
Podle Bennerové, umírněnější ředitelky Fóra 50 %, potřebujeme stejně političek jako politiků, jen tak se prý svých zákonů dočkají i ženy. Bůh, nebo radši někdo rozumnější, je ochraňuj! Nestačí jim snad obojpohlavní zákony, kterých máme převážně díky mužům tisíce? Chtějí ještě své vlastní ženské daně, regule a zákazy? Fakt někdo věří, že víc političek přinese víc dobra? Podívejte na Lucii Talmanovou či Kateřinu Jacques: než je jejich milenci potkali, byli to vcelku inteligentní muži.
Optimistické pro ženy je, že se podle statistik nenechávají šálit: jak přiznává i Volfová s Bennerovou, moc se jich do politiky necpe; ve dvěstěčlenné sněmovně jich máme asi třicítku, zhruba sedminu. Kdybych to uměl spočítat, napsal bych, kolikrát jsou chytřejší než my, muži.
