Slyšel jsem to na Radiožurnálu: Jiří Mikeš, bývalý prezident Asociace reklamních agentur, prohlásil za neetickou reklamu na energetický drink využívající fotku spícího ministra zahraniční Karla Schwarzenberga. Ejhle, jsem to ale idiot! Považoval jsem ji naopak za jednu z nejetičtějších.
Odhlédněme od právních náležitostí použití fotky. Proč by ale mělo být neetické využít v reklamě klimbajícího politika, jehož všichni známe a o kterém všichni víme, že si i během státních oficialit rád pospí? Naopak. Na rozdíl od anonymních reklam (a velmi inteligentního tvrzení ministrovy mluvčí, že kníže ve skutečnosti přemýšlí) mi tato reklama vysílá jasné, až neklamavé signály: i ministr zahraničí je obyčejný člověk jako já, takže sem tam zavře oči i v práci (i já můžu být ministr); někdy, například během prezidentské volby či terénního jednání o americkém radaru, je lepší spát, je to obecně zdravější (i já můžu být ministr); občas, když zrovna nechcete spát, můžete si dát energetický nápoj (když zrovna nechcete být jako ministr). Co je na tom proboha neetického? Pravda?
Nyní zkusme obecně etickou reklamu, třeba jednu z těch na omlazovací krémy. Vidíte v ní zcela anonymní ženskou tvář a slyšíte sdělení, že po pětitýdenním používání krému výrobce garantuje šestaosmdesátiprocentní omlazení pleti (teď si vymýšlím). Co je na tom etického? Dotyčnou ženu neznáte, její pleť jste nikdy neviděli. Co když nikdy nepotřebovala omladit, protože byla dost mladá už před omlazovací kúrou? A co teprve oněch pět týdnů a šestaosmdesátiprocentní omlazení! Kdo a jak to změří? A jak se výrobce zachová, když si doma naměříte jen pětaosmdesátiprocentní omlazení, takže se s vámi manžel stejně rozvede? Zažaluje vás výrobce za nevyhovující pleť? Nebo za manžela bude platit alimenty? Obávám se, že výsledek všichni moc dobře známe. Je to prostě etická reklama.
