Skoro jako doma

Skoro jako doma

Skoro jako doma

V televizi Jan Švejnar zářil, jako by už nebyl jen Paroubkovým prezidentským kandidátem, ale prezidentem. Mírně levitující chůze, téměř americký úsměv, státnický majestát. Až jsem si říkal, odkud emigrant před komunismem přichází; snad z kabaretu? Přicházel přímo od poslanců KSČM.


„Otázka Švejnarova dvojího občanství by možná mohla být pro občany ČR problém, sporná otázka pozitivního přístupu k radaru je rovněž problém. Ale já bych rád tyto otázky komplexně diskutoval,“ prohlásil po setkání s prezidentským kandidátem šéf komunistických poslanců Pavel Kováčik. Aby ne: Švejnarovo dvojí občanství možná není problém občanů ČR, ale komunistických voličů. Ekonom a profesor Michiganské univerzity utekl před jejich hnusnou ideologií, takže to musela být víc než zajímavá diskuse. Něco jako: Jste v podstatě zločinci, ale zvolení, takže mi dejte hlasy. Může být i hůř. Stejně tak o americkém radaru. Co k němu můžete vykládat lidem, kteří pořád věří, že nejlíp jsme se měli, když byly Milovice plné ruských vojáků?
Samozřejmě vím, že jde o politiku, takže na filozofických nuancích nesejde. Jako politik děláte umění možného, občas i nemožného. Přesto: v klubu KSČM si umím celkem dobře představit Václava Klause; v komunismu strávil většinu života, prezidentem je i díky jejich hlasům a nyní ke stáru se konečně dočkal i ekonomicko-politického ocenění – od komunistické StB. Ale Švejnar? Spíš si ho umím představit, jak svůj liberalismus vykládá mladým studentkám a do Prahy jezdí jen za svým zubařem.