„Pro mě a pro Jarchovského to (natočit dva filmy ročně) není problém,“ chlubí se v LN Jan Hřebejk. Oj! Problém by to ale mohl být pro nás, diváky. A mít zemi polepenou Macháčkovými variacemi na jednu roli dvakrát do roka? Za jedno ale Hřebejkovi dlužíme: za důkaz, že český film nepotřebuje víc peněz.
Skvělým důkazem je právě Hřebejkův věrný producent Ondřej Trojan, zpravidla nejzuřivější stěžovatel na nedostatek peněz v české kinematografii. Vlastně by měl být šťastný, jak se českému filmu (a jemu: už s Hřebejkem točí film U mě dobrý) daří: produkovat v malé a poměrně chudé zemi s jedním tvůrcem jeden film ročně? Něco podobného nedokázal ani Jiří Pomeje se Zdeňkem Troškou – a že měli materiálu. Jistě: sehnat peníze i na Hřebejka může být rok od roku horší práce, zvlášť když v podstatě nabízíte dokola jeden film. Ale takový už bývá úděl producenta. Tedy v nekomunistické kinematografii.
Nechci se pouštět do esteticko-filozofické diskuse, kolik českých filmů ročně potřebujeme, abychom se cítili dostatečně česky. Ve slabších letech bych klidně řekl, že žádný. Nechme točit ostatní a dejme peníze komunistům, aby zmizeli z politiky. Podobnou podívanou a v podstatě zadarmo obstarají reality show, o dotované umění se postarají politici. Každopádně přes deset filmů, kolik se jich u nás ročně průměrně točí, je ažaž. Nevím, odkud čeští filmaři vzali přesvědčení, že právě víc jejich filmů potřebujeme. Tedy vím: prostě chtějí točit. Hmmm. Zrovna se dívám na katalog Maserati. Jedním bych nepohrdl.
