Málem jsem v neděli brečel u televize. Bůhvíkolikátá minuta Otázek Václava Moravce a Jiří Paroubek vypadal, jako by z něj rekreace s mladou tlumočnicí udělala chlapa bez koulí, abych zůstal u domácího politického slovníku...
: žádné nervní oblizování rtů. Žádný zlostně vtyčený ukazovák. Žádný pohrdlivý smích uprostřed holé věty. Dokonce i Václav Moravec vypadal tragičtěji než obvykle. Až to přišlo.
„Pan Topolánek lže ráno, lže v poledne, lže večer,“ zamračil se předseda ČSSD. Trochu za tím sice cítím esprit Petra Dimuna, jeho poradce, přesto se mi ulevilo. Starý dobrý čaroděj je zpátky, nezměněný. Všechny triky připravené. Co by bez něj byla naše politika? Kdo by naslouchal názorům obyčejných lidí, zvlášť v okolí Brd? Nikdo. „Dokázal jsem to říct mezi čtyřma očima i prezidentovi USA,“ prohlásil o svém odmítavém postoji k americkému radaru. Možná ne mezi čtyřma, jak víme teď, co se provalily večerní hodiny angličtiny, ale i tak: šest očí je skoro jako čtyři, zvlášť když jedny stále hledí pouze do jedněch.
„Už potřetí jsem si na dovolené opakoval knihu Henryho Kissingera Umění diplomacie,“ pokračoval Paroubek, tentokrát už v tradičním tempu rozjeté parní lokomotivy. Už potřetí! Sakra. Pořád si pamatuji na onu „brilantní ekonomickou přednášku v Paříži“. I na ni jel předseda ČSSD v televizi třikrát. Nebo čtyřikrát? Opakování matka moudrosti, samozřejmě. Nakonec pokud jde o radar, kdo zná ruskou historii lépe než Jiří Paroubek?, zeptal se Jiří Paroubek na závěr svého expozé. Samozřejmě že nikdo. „A opět bych doporučil to čtení Henryho Kissingera….“ Jak jinak.
