Samozřejmě myslím Jiřího Paroubka, před jehož nasupenou, zpocenou tváří nejde poslední dny utéct. ČT to schytala za správné useknutí další z jeho tirád, nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká za přeložení Čunkova nekonečného případu, vláda za údajný politický nátlak na justici i Krejčířovo propuštění. Expremiérovo expozé na Radiožurnálu k americké radarové základně byl intelektuální očistec, něco jako rozhovor s Reginou z VyVolených.
Přitom by stačilo málo: aby média zcela ignorovala Paroubkovy nepodložené výlevy, dopisy, reakce i tiskové zprávy, které mají se soudnou prací opozice společné jen to, že předseda ČSSD už není premiér. Paroubek totiž není něčeho takového schopen. Jeho opoziční politický styl bohužel ukazuje, že slavný agentsko-přisluhovačský povolební projev, kterého naoko zalitoval, zcela koresponduje s jeho paranoidní představou politiky jako věčného spiknutí, případně denunciace protivníků. Ne že by politika do jisté míry nebyla spiknutím proti nám voličům, jak obvykle zjistíme hned po volbách. Jenže expremiér to dotáhl do nebezpečně chorobné polohy. Funkci opravdové opozice, pro demokracii tak důležitou, obrátil v její zhoubné podkopávání.
Např. důkazy, že vláda tlačí na justici? Arogantní výsměch, že je naivní myslet si, že bude existovat nějaký příkaz (jeden podobný vlastně existuje, pochází ale z dob IPB a Sobotkova ministrování). Když už předsedovi druhé nejsilnější strany stojí za to pořádat v tropickém vedru tiskovku, měl by mít v ruce něco víc než mikrofon. V opačném případě mají televize sbalit své nádobíčko a do hlavního zpravodajství radši dát gorilí porod. Sice to taky není žádná zpráva, ale aspoň je to sranda.
