EU neví, co dál. Proto se rozhodla pro další komuniké, které sedmadvacet členských hlavounů dokáže podepsat, aniž by Jacques Chirac vztekle odešel od stolu – Berlínskou deklaraci. Kromě ideje, že je Evropa ideou, byla součástí berlínského summitu i idea společných oslav, míněno společných s lidem. Proto nad německou metropolí létaly vrtulníky, bezpečnostní složky uzavřely centrum a u Braniborské brány, centra oslav, parkoval obrněný transportér.
Když společně, tak společně. Nebo taky ne. Idea německých organizátorů byla, že zatímco politici budou jíst v Hotelu de Rome nebo na zámečku Bellevue, mezi nimiž se vytvoří vzduchotěsný koridor, lid bude tancovat v berlínských ulicích a klubech. Problém byl, že v berlínských ulicích tancovali hlavně vojáci a policajti, takže na pogo na Pařížském náměstí nezbývalo moc místa. A noc v klubech, tzv. evropská Club Nacht? Všechny kluby, které za něco stojí nebo nejsou pět kilometrů za městem, obsadily - obvykle zadními vstupy - akreditované doprovody politiků: novináři, sekretářky, podržtaškové. Spousta neakreditovaných lidí jen zaplatila vysoké dvanáctieurové vstupné – a radši vypadli.
Průlomový byl berlínský summit i pokud jde o práci novinářů. Ti se k politikům (až na pár výjimek), o jejichž práci měli informovat, vůbec nedostali. Proto televizní štáby trávily většinu času v presscentru, kde natáčely informace pro večerní zprávy - z televize. Z obřího plátna zde k novinářům, kteří ji natáčeli na kameru, mluvila německá kancléřka Angela Merkelová. Rozhlasoví reportéři pro změnu stáli s malými mikrofony u reproduktorů. Neboť víme, jak se píše v deklaraci, že Evropa je naše společná budoucnost.
