Dva týdny na mexicko-americké hranici jsem většinu volného času trávil v motelech u dálnic, odkázaný na americký způsob zábavy: televizi, hamburgery a pilulky na hubnutí. Radši jsem se věnoval jen prvnímu – o to víc. A nestačil se divit, co se poslední dobou stalo s klasickým žánrem americké televize, politickou talk show. Z obrazovky řvou bigotní konzervativci, kteří by globální oteplování vyřešili vysláním pěti ozbrojených brigád na Slunce.
Nikdy jsem neměl problém s ostrou názorovou novinařinou, naopak. Není nic rozumnějšího než poslat Jiřího Paroubka, kam patří - do bufetu čtvrté cenové skupiny. Stejně tak politickou korektnost. Konzervativní moderátoři hlavních kanálů jako Glenn Beck, Sean Hannity či Bill O´Reilly se však zcela utrhli z orbitu, kde ještě platí rozumné argumenty. Ty nahradili zaslepenou ideologií. Podle posledně jmenovaného je nepřítelem Ameriky každý, kdo neschvaluje válku v Iráku. Včetně konkurenčních televizí, jež jako on veřejnosti netlumočí každou zprávu uvádějící menší počet mrtvých než předešlý den.
Glenn Beck zase nenávidí ilegální imigranty, kvůli nimž ho hamburger stojí polovinu co nás – a že vypadá na jejich milovníka. Jeho styl je rafinovaný asi jako Michaela Jílková s Janem Tunou dohromady. Ve studiu se stylizuje do role afektovaného průměrně hloupého Američana, kterému musí někdo spřízněný se současnou administrativou vysvětlit, jak se věci mají. Načež osloví někoho s opačným názorem a nenechá ho říct ani slovo. Velmi diskusní.
Chvíli je legrace sledovat O´Reillyho, jak se o něj v přímém přenosu pokouší infarkt. Každý den je to ale nuda, navíc docela kontraproduktivní. Přes konzervativní radikalizaci americké televize například výrazně ubylo Američanů podporujících válku v Iráku, stejně jako Bushovu vládu. Poslední kongresové volby jsou jen důkazem, že míň bývá víc. I v televizi.
