Paroubkova výzva: vlastní konec

V dopise sociálnědemokratickým poslancům Jiří Paroubek píše, že pravicová vláda, kterou se chystají podpořit jeho dva spolustraníci, je hrozbou, protože intelektuálně nestačí na výzvy 21. století. To je intelektuálně velmi vyzývající. Nicméně mimo. Největší výzvou 21. století je vyčistit demokratickou politiku od totalitních politiků typu Paroubka.


ČSSD se vždy potácela mezi delirickým bezvládím (Gross, Špidla) a osvícenějším despotismem (Zeman), vždy se v ní ale aspoň třepetal duch demokracie, přinejmenším když šlo o porcování moci. V momentě, kdy partaj sáhla do podbřišku a nechtěně vypustila zlého džina Paroubka, přešla do módu absolutní totality. Její vůdce je demokracii nebezpečný jako premiér, předseda partaje i šéf opozice. A nejen deseti tiskovkami za den, jejichž zpocenými výstupy nás večer krmí ČT, protože jinak by si někdo stěžoval a někdo jiný by mohl být povýšen na teréňáka regionálního zpravodajství.
O prvním nás Paroubek přesvědčoval rok a čtvrt, kdy jako premiér kašlal na koaliční závazky, vládl s komunisty a měl koule nazývat to proevropskou politikou. O druhém jako šéf Lidového domu pokaždé, když ze strany vylučuje a hned zase povolává zpět poslance, kteří si dovolili mít svůj vlastní názor. O třetím nás teprve přesvědčí, až dostane Topolánkova vláda důvěru, pokud dřív nepukne zlostí. Paroubek totiž nechápe ani to, že demokratická opozice neznamená zprasení původně pravicového zákona levicovými dodatky za to, že ČSSD vyšle Jaroslava Tvrdíka zruinovat další polostátní prosperující podnik. Neznamená to dokonce ani roznášení partajních zpráv Kubice II po redakcích médií. Znamená to třeba kontrolu toho, proč ministr financí ODS, jenž si nemůže vzpomenout, jestli v jeho domě sídlí herna, mění zákon o regulaci hazardu.