Válka v nás

Svým způsobem rozumím našim prezidentům a jejich novoročním projevům. Podobně jako každý týden já musí i oni koncem každého roku něco napsat, aniž by pořádně věděli proč. Letos tak máme na světě Klausovu „studenou občanskou válku“.


Prezident měl vždy osobité vidění světa, obvykle nás ale spíš uklidňuje, než straší: neznal špinavé peníze, zatímco se Praha stávala jejich velkou pračkou. Na rozdíl od svých dlouhodobých spojenců stále odmítá uznat klimatické změny. Teď najednou studená občanská válka v zemi rozdělené na ty, kdo chtějí reformy, a ty, kdo se jich bojí? Václav Klaus by měl opustit salonní hradní svět a cestou se zastavit v první hospodě. Pravičáci i levičáci u pípy by mu řekli, že jedinou občanskou válku o reformy jsme dávno vybojovali – a všichni vyhráli: pivo je u nás pořád nejlevnější na světě.
Navzdory volebnímu patu nikdo nestaví zeď mezi modřejšími Čechy a rudější Moravou, třebaže by tam v případě brněnského piva a lidovců měla stát. Zbytek je válka politiků, ty si ale vzhledem k jejich výhodám a patologické aroganci moci nedovolím nazvat občany. Možná Klaus mluví spíš o sobě. Jako někdo, komu bylo v době jeho nástupu do politiky v roce 1989 dvacet let, si dobře pamatuju, že je to právě on, kdo svádí studenou válku sám se sebou. Coby pravicový politik si (snad) přál nutné reformy, vždy se jich ale jako člen či předseda vlády bál a proto je odkládal. Zastánce velkého zhasnutí taky nikdy neuznal svůj podíl na diskreditaci soukromého vlastnictví a podnikání u nás, což má určitě za následek nárůst obliby KSČM či úspěch populisty typu Jiřího Paroubka, skutečných spolustrůjců studené politické války