Velkou blamáží – politicky korektně rozporem v tvrzeních – to smrdělo už minulou neděli. V pořadu ČT Bez obalu David Rath, usmívaje se jako David Rath, tvrdil, že se nezblázní z toho, když nebude ministrem zdravotnictví. Samozřejmě, jak jinak! Všichni víme, že na vysokou politickou funkci, tedy spíš na všechny výhody s ní spojené, se nikdo z adeptů nikdy netřese, takže z ní nikdo nikdy ani dobrovolně neodstoupí. Rath měl ovšem svým způsobem pravdu. Zbláznil se, až když ho premiér Jiří Paroubek na ministerskou funkci navrhl.
Snad aby odlišil faktické působení v čele resortu (není sice oficiálně ministrem, ale jako první náměstek ministerstvo řídí) od svých neúspěšných předchůdců, kteří se obvykle zbláznili až těsně před odvoláním, začal neministrovat jako správný ne-ministr. Kvůli „zneužití pravomoci veřejného činitele“ se hodlá soudit s prezidentem Václavem Klausem, jenž ho odmítl kvůli střetu zájmů (který se mu nepochybně velmi dobře hodil) ministrem jmenovat. Současně hodlá změnit stanovy lékařské komory, jejímž je prezidentem, tak, aby se mohl stát jen „pozastaveným“ prezidentem. V podstatě tedy ministrem-prezidentem. Rozhodnout o tom ovšem nemají členové sdružení, jak se píše ve stanovách komory, ale jen tříčlenné představenstvo. Bravo. Svým způsobem stabilizace resortu, jak o ní Rath od svého jmenování prvním náměstkem dokola žvaní.
Naprosto chápu, proč Paroubek Ratha navrhl. Stejně jako on je i Rath chorobně ambiciózní člověk toužící po moci, kvůli níž udělá cokoli. Především bohužel to, že ve skutečnosti neudělá vůbec nic, ale bude o tom jako Paroubek pouze mluvit v televizi. Rath chce před volbami „stabilizovat“ zadlužené zdravotnictví podobně jako lékař, který stabilizuje pacienta s průstřelem břicha tím, že mu ho zašije, aby navenek nekrvácel. Tedy přesně jako Jiří Paroubek. Ten do novin píše, co všechno dělá, až nestačí dělat vůbec nic.
