Francouzský reflex

Tolik nás francouzští politici v čele s prezidentem Jacquesem Chirakem, jenž by v posledních týdnech kvůli Evropě snědl snad i žábu, školili z francouzského europanství, až je nakonec museli vyškolit sami francouzští voliči. Doufejme, že jejich NE euroústavě, ať už ve skutečnosti o víkendu hlasovali o čemkoli, skončí celý hysterický humbuk, který začali….


Oui, oui, oui, Francouzi! Právě oni změnili před lety proces, který měl původně jen přiblížit stále složitější EU lidem, v sepisování dokumentu, jenž ji všem ještě víc vzdálil. Že Konventu, jehož někteří členové si původně chtěli hned v první preambuli ústavy poděkovat za dobrou práci, předsedal – voila! – starý francouzský exprezident, jenž na jednáních často spával, berme pouze jako shodu náhod, k níž obvykle dojde v každém větším společenství založeném na principu rovných a rovnějších.
Z francouzského NE nemám radost kvůli samotné ústavě. V podstatě nic moc nemění, stejně jako – pokud jde o instituce EU – nic nemění její neschválení kteroukoli (i když tady bych byl opatrný. Nebýt to Francie, ale třeba jen my…) zemí. V případě, že se třeba Edmund Stoiber nerozhodne znovu obsadit Sudety, bude EU dál fungovat podle smlouvy z Nice, tedy jako nyní. Z francouzského NE mám ale radost kvůli francouzskému prezidentovi, jenž si ho plně zaslouží jako politickou lekci. Právě on si totiž vzal schválení dokumentu jako rukojmí pro vydírání ostatních členských zemí, jimž se často nelíbily kompromisy dělané kvůli Francii, zakládajícímu členu dnešní EU: nesmyslná dotační zemědělská politika. Porušení (a nepotrestání) překročení tříprocentní hranice deficitu HDP. Napomínání nových členů EU sympatizujících v době začátku války v Iráku s USA slovy, že „jsme propásli vhodný okamžik mlčet.“ Zmrazení smlouvy o liberalizaci obchodu se službami. Nakonec nám (novým členům) současný ministr zahraničí Michel Barnier vzkázal, že postrádáme „evropský reflex“. Cokoli má znamenat, řeší teď jeho deficit určitě někde jinde.
Doufejme jen, že se EU z francouzského NE poučí pozitivně, nikoli negativně. Tedy že si uvědomí, že politika zastrašování a ústupků (přestože Francouzi zřejmě řekli NE, protože se jim ústupků zdálo málo) jedné zemi na úkor ostatních nikdy dlouhodobě nefunguje. A můžeme začít hned třeba zrušením nesmyslného štrasburského zasedaní europarlamentu. Například v Litvínově prý mají dost vhodnějších volných budov….