Když člověk sleduje aféru kolem unionistického poslance Zdeňka Kořistky, kterého se podle jeho slov měli deseti milióny korun pokusit uplatit lobbista Jan Večerek a blízký šéfa ODS Mirka Topolánka, Marek Dalík, aby nezvedl ruku při hlasování o důvěře „nové“ vládě, nestačí se divit, jak skutečně demokratické prostředí a perverzní myšlení v naší vysoké politice panuje.
Při troše zdravého nadhledu bychom vlastně mohli Večerka s Dalíkem oslavit jako průkopníky nového, zcela otevřeného stylu, a to bez ohledu na výsledek policejního šetření celé kauzy (protože většinu výsledků podobných šetření moc dobře známe). Doposud totiž bylo hlavní vlastností našich politiků zatloukat, zatloukat a ještě jednou zatloukat i poté, co ošklivá pravda vyplula na povrch, takže kromě hřebu do vlastní rakve už není co zatloukat. Dalík s Večerkem přišli s de facto přiznáním viny, podaným ovšem zcela nevinně.
Oba popřeli, že by Kořistkovi (jenž nechal celé senzační obvinění, jak bývá zvykem příliš čestných politiků, kteří nakonec přece jen musí s tíživou pravdou ven, trochu odležet) nabídli jakýkoli úplatek. A abychom v tom měli úplně jasno, prohlásil Dalík v HN doslova tohle: „Měl jsem mandát, abych zjistil, jaké má (Kořistka) další představy o své politické budoucnosti. Třeba kdyby chtěl být někdy v budoucnu velvyslancem, mohli bychom zjistit, co se dá dělat.“ Sakra, Marku, ještě že tak! Všichni můžeme klidně spát, nejde o politickou korupci. Protože jak všichni víme, být velvyslancem obnáší zhruba stejně důležité úkony jako práce zahraničního zpravodaje: dobře posnídat, pečlivě pročíst nejdřív místní, pak domácí tisk, jestli někdo nevyčmuchal, že na recepcích moc pijete, děláte ostudu a pak se necháte vozit do podniků pro pány, a poté – pokud nemáte průšvih – až do večera velebit svou rezidenci a tělo.
Dalík je tak hloupý (nebo spíš realisticky otrlý, bohužel), že v nabízení postů ve státní správě (a za naše peníze) za protislužbu vůbec nevidí korupci! Už teď by se měl smažit někde tam, kam posílají smažit nás obyčejné lidi, když se náhodou necháme unést a jednáme jako on. Bohužel ohlédnutí zpět do kultury a praxe v naší politice mu dává za pravdu, že se vlastně nic nestalo, jestli šlo „jen“ o post třeba velvyslance (který si nakonec, když se neupije moc brzy a pár let vydrží, může se všemi prebendami a platem na 10 milionů přijít). Neboť kde že to skončili naši nejlepší exministři s občasnými výkyvy mentální rovnováhy, jako například Ivan Kočárník či Jaroslav Tvrdík? Samozřejmě že ve víceméně státních firmách. A samozřejmě že tyto rošády probíhaly úplně stejným upoceným způsobem jako schůzka s Kořistkou v ostravském nákupním centru. Pochopitelně jsme časem zapomněli.
