nahoru

Stejný metr pro všechny?

Petr Holec8. června 2004 • 02:05

Zdá se, že novináři znovuobjevili svou starou obsesi: honit se celé dny za auty premiéra a ministrů, fotit je a měřit jim rychlost. Svým způsobem na tom není nic špatného. Nakonec někdo to dělat musí, když už to logicky nedělá policie, která politiky vozí. A sledovat třeba řidiče ministra Grosse, jak čtyřikrát rafinovaně objede kruhový objezd, aby setřásl potenciální nebezpečí, musí být podobně napínavé jako honička žigulíka s embéčkem z majora Zemana. Nikdy nevíte, komu dřív upadne kolo. Nebo kdy z vrtulníku seskočí major Hradec.


Jen mě napadá, kvůli čemu všechno to pozdvižení? Trochu to totiž připomíná, když zloděj honí zloděje. Přes všechny Grossovy trapné výmluvy, že na zadním sedadle pracuje (možná tam má vláčky), a tudíž neví, jak rychle ho šofér vozí (sakra, ten Standa je mnohem větší formát, než jsem si myslel), a aniž bych chtěl naznačit, že překračovat rychlostní limit je správné, jsme se zase jen ujistili v tom, co už dávno všichni víme: politici jsou úplně stejní gauneři porušující denně nejrůznější dopravní předpisy jako my všichni. Včetně nás novinářů (vysoce pravděpodobně i mě), jejichž redakční i osobní auta překračují povolenou rychlost, aniž bychom po někom „šli“. Na rozdíl od politiků ji pouze překračujeme sami, protože pracujeme pro soukromé firmy a nemáme šoféry. Občas za to zaplatíme pokutu. Na druhou stranu nás nikdo nepopotahuje v novinách. Gross, Palas a spol. se jen chovají tak, jak jsme u nás zvyklí.
Je naivní domnívat se, že politik je charakternější člověk než zbytek společnosti. Naopak. Víme, že i v demokratických zemích politika velmi často přitahuje lidi s velkým deficitem charakteru a touhou zneužít všechny výhody (podobně jako občas média), které tohle trochu perverzní povolání, placené námi všemi, nese. Na druhou stranu je pro nás pro všechny pořád lepší, že tihle lidé končí právě v politice, takže si občas jen nevšimnou, když jedou 230. Představte si, co by se stalo, kdybychom všechny politiky najednou vypustili do soukromé sféry a dali jim opravdu důležité funkce: umřeli bychom hlady.
V souvislosti s překračováním rychlosti na dálnici mě spíš napadá jedna necharakterní otázka, jíž si kladu, kdykoli rychlost sám překračuju, aniž bych u toho pracoval na zadním sedadle. Není čas skoncovat na bezpečných úsecích se stotřicetikilometrovým pokrytectvím, které dnes, kdy skoro každé auto jede nejméně sto padesát, téměř nikdo nedodržuje, a vydat se německou cestou neomezené rychlosti? V podstatě by se nic nezměnilo, všichni by jezdili zhruba stejně pomalu či rychle. Němci sice nemají nejnižší počet zraněných či usmrcených na dálnicích v Evropě, pořád jsou však na tom lépe než mnohé západoevropské země se stotřicetikilometrovým limitem. A výrazně lépe než my.
Není to totiž rychlost samotná, co zabíjí, ale rychlost nepřiměřená dané situaci. Neboli obyčejná lidská nezodpovědnost, často hraničící se stupiditou. Na tu je ale stotřicítka krátká. Někdy totiž může být šedesátka mnohem nebezpečnější než dvě stě. Kdyby politici uznali tohle pokrytectví, mohl by se premiér Špidla klidně nechat do Brna vozit stodevadesátkou, aniž by ho u toho někdo musel fotit a sám porušovat předpisy. A většina pohodlných policistů, kteří si na nejpřehlednější úseky dálnic chodí vybrat jisté pokuty třeba za stočtyřicítku, by si klidně mohli jít stoupnout na vyježděné okresky, do měst a do obcí, kde někteří magoři jezdí stovkou nebo předjíždějí přes dvojitou plnou čáru. Jenže to znamená v zaměstnání přemýšlet a občas i pracovat. Vysvětlujme to ale zrovna politikům.


+ dárek navíc
K předplatnému dárek navíc

Kurzy měn
25,800
22,200
29,400
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější