Cena za manipulaci

Když jsem v pondělních novinách viděl fotku režiséra Michaela Moora, jak v rukou drží Zlatou palmu za nejlepší film, jíž v Cannes dostal za svůj nový dokument Fahrenheit 9/11, chtělo se mi spáchat masakr. Třeba včas odevzdat tenhle sloupek. Nebo na dálku zaživa pohřbít a několika kulkami ještě provrtat Quentina Tarantina, jenž canneské porotě předsedal a jehož mysl možná stále zaslepuje lesk mečů a krása Umy Thurmanové. Protože svět, včetně geniálního mistra ironických krváků, se asi totálně zbláznil, když ještě nepochopil, že vše, co Michael Moore dělá, je laciná politická manipulace veřejnosti líbivými uměleckými prostředky.


Proto Moorovi nevěřím, ani když má pravdu – například když přizná, že je tlustý. Problém s talentovaným dokumentaristou a zábavným, vtipným autorem několika knih, který se rád stylizuje do role průměrného Američana bez vysoké školy, je, že je mnohem chytřejší než mnoho Američanů s vysokou, stejně jako většina jeho širokého publika bez vysoké, která jednostranným argumentům, jimiž se jim zábavnou formou snaží vysvětlit, co je pálí, slepě věří. Obratně upouštěnými emocemi pak ohromí i většinu umělecké komunity - často orálně levicově orientované milionáře. Ti vždy rádi řeknou, že bychom se o miliony těch druhých měli podělit všichni, jen nám při tom vždycky zapomenou vypsat šek. Sakra.
Ve svých protibushovských, protirepublikánských a protibělošských dokumentech, knihách a článcích na sebe Moore, libující si v nepodložených senzačních spikleneckých teoriích, šikovně kupí nepravdivé, polopravdivé a občas i pravdivé argumenty tak, že vždy dosáhne přesně takového výrazu a účinku, jaké si od začátku kvůli svému politickému přesvědčení předsevzal. Kdybych se například řídil jeho naivními socio-ekonomickými teoriemi z knihy Downsize This, pranýřující (občas spravedlivě) cynické chování velkých korporací, musel bych právě teď zavolat svému zaměstnavateli, Švýcaru Ringierovi, a říct mu, aby mi koukal dát něco ze svých milionů, které stejně nepotřebuje, zatímco mě můžou citelně zpříjemnit život. Možná už bych nemusel psát tyhle sloupky. V Bowling for Columbine, silně emotivně a manipulativně natočeném dokumentu o tragédii na americké střední škole, svalil Moore vinu za postřílení několika studentů na jím nenáviděnou NRA (asociaci obhajující benevolentní právo každého vlastnit zbraň) a jejího šéfa, Charletona Hestona, zatímco v knize Stupid White Man to za rasismus schytají všichni běloši. Kromě Moora, samozřejmě.
Ve Fahrenheit 9/11 to schytává George Bush, bílý bohatý muž, navíc americký prezident, který si občas rád zastřílí. A nejen v Iráku. Navíc snadná oběť, vybavíte-li si mimiku jeho obličeje, poťouchlé pohledy a hloupá přeřeknutí, která nemyslel jako přeřeknutí. Nemusíte být ani zručný filmař jako Moore - a vyjde vám z něj „stupid white man“, ještě než se začnete manipulovat. V nejrůznějších, velmi se podobajících videoklipech jsem viděl Bushovy karikatury tolikrát, že ho skoro začínám mít rád - aspoň když si obuje koně. A právě rádoby seriozní karikaturou nepřítele, i když ne tak očividnou jako ve videoklipech, Moorovo umění končí. Neměl by dostávat ceny v Cannes, ale od MTV. U ní totiž všichni víme, že je to jen sranda. Občas.