nahoru

Sport je prostě sport

Petr Holec18. března 2004 • 10:19

Většinu sportovních televizních přenosů (hokej, fotbal, Sedmičku) sleduji raději bez zvuku. Ne kvůli sousedovi, že mě práskne, že mám televizi a neplatím poplatky. Vsadím se, že je neplatí taky- a navíc bydlí v bytě načerno. Nejsem génius, jen záhy uhádnu, který tým je který, na jakou bránu hraje a jak číst na obrazovce správně skóre.

Většinu sportovních televizních přenosů (hokej, fotbal, Sedmičku) sleduji raději bez zvuku. Ne kvůli sousedovi, že mě práskne, že mám televizi a neplatím poplatky. Vsadím se, že je neplatí taky - a navíc bydlí v bytě načerno. Nejsem génius, jen záhy uhádnu, který tým je který, na jakou bránu hraje a jak číst na obrazovce správně skóre. O zbytek zábavy se postarají hráči. Samozřejmě to má své nevýhody. Přicházím o vtipy komentátorů, např. Jaromíra Bosáka či Pavla Čapka, při nichž se mi chce, když náhodou zapomenu vypnout zvuk, kopnout míč do vlastního okna a vyskočit za ním. Přicházím i o detailní statistku z on-line notebooku Roberta Záruby (pouze se pokouším o vtip. Záruba se jen občas nechá unést čísly, podobně jako prof. Klaus v blízkosti tabule a studentů), kolikrát kdo dostal pukem do pravého a kolikrát do levého ucha a kolikrát se u toho naštval, až přestal slyšet. Nebo kolikrát povzbudil kouč Slavie Vladimír Růžička sudí pokřikem "Buzeranti volééé!!!"
V letošním hokejovém play-off jsem svůj zvyk porušil. Naskočil jsem do něj po čtyřech týdnech v zahraničí a potřeboval jsem - jak říkáme my mediální profíci -dobít informační baterii. Kdo s kým, jak, proč a tak dál. Běžné info z komentátorského notebooku. Po první třetině prvního zápasu jsem zjistil, o co ještě bez zvuku přicházím: terénní interview reportéra (doteď jsem si myslel, že jde o pána, co vyhlašuje soutěž mladých střelců na bránu) se zpoceným a dech sotva popadajícím (občas mírně krvácejícím) hráčem bezprostředně po siréně. Probíhá zhruba takhle: tv. rep: "Pavle, dneska vám první třetina nevyšla úplně podle představ (stav 0:5), čím to?" Mírně zaskočený hráč: "Uf, uf, uf. Hráli jsme, jak jsme hráli. Neřekl bych, že hrajeme hůř než soupeř, uf, uf. Prostě to roztáhli ve středním pásmu víc než jsme čekali a padá jim to tam. Hokej je prostě jen hokej a jak říkám - je to prostě hokej. Všechno je prostě možný." Tv. rep: "Co tedy můžeme čekat ve druhé třetině?" Hráč: "Uvidíme, co nám řekne v kabině trenér, ale, uf, uf, nejspíš zase prostě hokej." Tv. rep: "Děkuji za rozhovor."
Mám pro televizní reportéry lepší nápad. Zhruba po dvou podobných rozhovorech jsem si o další přestávce radši zasurfoval kanály, až jsem přistál na Nově. Běžely tam upoutávky na soutěž Česko hledá Superstar a na obrazovce jódlovala a mutovala spousta mladých nezpěvaček a nezpěváků, jak bych v jejich situaci jódloval (snad už nemutoval) i já. Prostě sranda na cizí účet. Co kdyby namísto prkenných rozhovorů o přestávce zkusili reportéři utkání něco podobného se sportovci? Něco jako odlehčení stresu play-off. Každý hráč by měl místo odpovědí na hloupé otázky novinářů právo zazpívat písničku dle vlastního výběru. Při obvyklém hudebním vkusu sportovců bychom se mohli dočkat překvapivě kvalitní muziky v zajímavé interpretaci. Možná ne hned na Slavíka, jistě, určitě ale lepší než co pouští třeba dr. Buben na Spartě, kam chodím já. Po skončení utkání by se navíc mohl vyhlásit i nejlepší zpěvák utkání - Zlatý Deli Mikrofon. O zajímavou sms kategorii víc.



Kurzy měn
25,310
20,590
28,630
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře