Není snadné psát kolem Nového roku novinový sloupek a být aspoň trochu originální. A nejen kvůli kocovině. V éře instantních médií totiž bývá vše nejlepší řečeno, ještě než to napadne někoho jako jsem já, což z mediálního prostoru dělá těsnou tribunu opravdu nejlepších. Většina mých kolegů, politiků či celebrit se v těchto dnech trumfuje v chytráctví, když se skrz opar ze silvestrovských sklenek slivovice, které si občas pletou se skleněnou koulí, pokoušejí předpovědět zásadní události nového roku nebo pro nás vymyslet lepší svět, který se nebude točit. Nebo aspoň ne tolik jako jejich hlava.
Jefim Fištejn nám například v MfD poradil, že potřebujeme nový étos, jen zapomněl říct jaký. Pavel Nedvěd si s námi v televizi připil na to, že až vstoupíme do EU, nebudeme už Balkánci. Bravo! Nevím, jestli to bylo jeho šampaňským nebo mým slábnoucím sluchem, ale zdálo se mi, že mluví trochu srbochorvatsky. Nebo italsky? A chybět jistě nebude ani Halina Pawlovská. Po Vánocích, trochu obéznější než obvykle, jistě vyrukuje s dietou, jež všem ženám umožní zhubnout, aniž by se přestaly přejídat. Je přeci čas předsevzetí. Jen bude potřebovat pro novou reklamu na AAA zase o něco větší auto než naposled, přímý důsledek hubnutí (poslední tuším bylo terénní Mitsubishi). Sakra.
Co tedy v těchto dnech zbývá mně? Nic moc. Na originalitu jsem nakonec – ostatně jako už mnohokrát předtím – musel počkat až na nedělní „prezidentskou“ Sedmičku na Nově. Václav Klaus, jehož mysl čerstvě posílil lánský jelen, kterého přátelsky (žádné vyučování ekonomických teorií nebo zhasínání světel) pojedl s premiérem Vladimírem Špidlou, použil, zatímco mluvil o podepisování zákonů, originální novotvar nepodpis. Zhluboka nadechnutý a vznášející se pár čísel nad křeslem řekl zhruba toto: „Můj nepodpis na tomto dokumentu svědčí o tom, že…” A nezůstalo u jediného nepodpisu. Prezident tento termín, který si zřejmě okamžitě zamiloval jako ostatní své termíny a slovní obraty, hned zopakoval. Jelikož stejně jako vy vím, že pokud jde o nuance slov, slůvek a slovíček i jejich skládání za sebe, nikdo Václava Klause netrumfne, seděl jsem bezradně u televize a zkoušel si na papíře různé nepodpisy (většina z nich by mi podle grafologů zajistila několikaměsíční pobyt v Bohnicích) tak dlouho, až jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že si i těsně po Silvestru otevřu láhev. Samozřejmě ne kvůli opilství. Prostě jen pro odlišnou perspektivu někoho, kdo ví, jak vypadá nepodpis.
Těsně než vylétl špunt, mi to došlo. Bingo! Když na duševním poli dosáhnete určitého prestižního statutu (tj. stanete se veličinou formátu Václava Klause), přestanete mluvit o tom, co jste udělali, a začnete se chlubit tím, co jste neudělali. Používáte však pro svou nečinnost podstatná jména s předponou ne, čímž své nečinnosti dodáte větší důležitost a pompu, než by jí náležela normálně. Nepodpis se tak stane velmi významnou nečinností, jíž jste se nějak zapsali do dějin. Nebo něco na ten způsob. Třeba jako se ležení v posteli promění na - řekněme nesport. Hned jsem si představil sebe (samozřejmě radši jen v duchu), jak po dlouhé vánoční dovolené přijdu do redakce a přinesu nečlánek. Tedy skvělý článek, který jsem v zájmu jisté dobré věci nenapsal (pár jich skutečně bylo). Po vzoru prezidenta bych šéfredaktorovi řekl zhruba tohle: „Myslím, že můj nečlánek o… svědčí… o…“ Ehm. Kde mám tu láhev?
