Po fiasku vrcholného summitu EU v Bruselu, na němž se členské i přistupující země měly dohodnout na společné ústavě, si komentátoři národních médií lámou hlavu, proč je tentokrát výsledek ještě horší než obvykle. Jak už to v Evropě poslední dobou bývá, všech pětadvacet zemí se cítí uraženo. Velké a bohaté troufalostí menších a chudších, menší a chudší troufalostí větších a bohatších. Některé, jako třeba Česko, jejichž názor byl spíš český (někde mezi), pak troufalostí velkých i malých, kteří summit dohromady zkazily.
Zřejmě nejoriginálnější vysvětlení předčasného odjezdu státníků podal polský premiér Leszek Miller. HN řekl, „že je potěšen, že se nikdo nesnažil vynutit svůj názor. Všichni reagovali na naše postuláty s respektem a pochopením.“ Vysvětlením Millerova vysvětlení snad může být jen to, že nedávno spadl s vrtulníkem. Více podobného respektu a pochopení a EU se může přejmenovat na Ligu nepochopených.
Možná ale v Bruselu nešlo tolik o počet komisařů či váhu jejich hlasů a prostě se jen projevily staré dobré rozdíly mezi národnostmi, o nichž tak rádi vtipkujeme. Nedávno se mi dostal do rukou článek bruselské dopisovatelky finských novin Helsingin Sanomat Laury Pekonen, v němž se právě na základě rozdílných národních zvyklostí členů evropské administrativy snaží vysvětlit, jak ve skutečnosti (ne)funguje evropská vysoká politika. Zástupce řídce obydlených skandinávských zemí je prý lepší neotravovat společností, jak jsou navečer zvyklí ve svých saunách. Narušení samoty by mohli považovat za neomalenost a při důležitém hlasování nakonec hlasovat proti vám. Naopak na zástupce hustěji obydleného Středomoří, kteří se rádi po práci (nebo místo ní) scházejí v bistrech, je lepší mluvit, i když nemáte vůbec co říct (chovat se prostě jako politik), protože jinak by si mohli myslet, že si s nimi opravdu nemáte co říct, a cítit se dotčeně. Na Brity vystačíte s černými polobotkami na zavazování (pozor na gumovou podrážku), tmavým oblekem (bez hnědého koženkového parkeru přes) a zřetelnou artikulací (pozor na drinky). A stranou samozřejmě nezůstává ani víra, na níž už pár Evropanů opravdu dojelo. Zatímco protestanti se chovají racionálně a odtažitěji, temperamentnější katolíci mají sklony k přímějším emocím a přehánění.
Když vezmeme všechny tyto rozdílnosti v úvahu, lze bruselský summit vlastně považovat za úspěch. Všichni delegáti spolu vydrželi celý den! První se prý urazil německý kancléř Gerhard Schröder, jehož někdo z polské delegace, která tentokrát vsadila na familiárnější notu, oslovil Gerži, namísto Herr Doktor Schröder. Druhého faux-pas se dopustil španělský ministr zahraničí, jenž do jednoho ze salonků pozval finského kolegu. Zapnul naplno topení a na zpoceného seveřana dvě hodiny zarytě mlčel. Zmatený Fin nakonec musel oznámit „zcela rozdílná stanoviska v zásadních otázkách“. Poslední kapkou bylo, když se temperamentní italský premiér, předsedající schůzce, vydal sondovat britské stanovisko v nových mokasínech od Gucciho. I bůh ví, že Gucci proklíná tkaničky a libuje si v typicky jižanských světlých barvách. Aby zděšený Brit neomdlel, musel ho Berlusconi objímat o něco déle, než bývá zvykem i na summitech, a trochu se při tom nadýchal whisky. Aniž by si to později pamatoval, předčasně summit rozpustil.
