nahoru

Všichni jsme zas hrdinové

Petr Holec19. listopadu 2003 • 07:00

Není snadné prožívat upřímně státní svátky jako 17. listopad, když jste jako já narozeni v prosinci rok po srpnové invazi sovětských vojsk. Ne, že bych významnými mezníky naší historie pohrdal, už třeba jen proto, že se nepracuje. Jen jsem až doposud cítil určitý emoční deficit. Příliš krátké a umyté vlasy na disidenta, žádný hrdina tehdy ani dnes. Proto mi udělal radost prezident Václav Klaus, když ke čtrnáctému výročí pádu totality v MfD napsal:...

„Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů – z větší části bývalých straníků – v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy obyčejných občanů na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989.“
Moje řeč! Po Václavu Havlovi, jehož projevům rozuměli hlavně v zemích, kde nemluví česky, je Václav Klaus opravdu můj prezident a já jsem jeho hrdina. Stejně jako vy, kdo jste se za sebe trochu styděli. Před listopadem 1989 jsem sice chodil jen do školy a naše rodina nikdy neměla chatu, takže nemakat (rezistovat), mít náhradní individuální aktivitu či atomizovat společnost jsem mohl pouze ve škole. Třeba tím, že jsem tam občas nešel nebo jsem spolužákovi přebral holku. A na jahodové brigádě jsem se dokonce zúčastnil i skutečně systémové nevýkonnosti: místo sbírání jsme se s několika spolužáky zamkli v polní boudě a kouřili a pili pivo, až nám bylo špatně jako disidentům na Hrádečku (ne tolik, ale přesto). Tři roky nato komunismus opravdu padl. Což, mimo jiné, dokazuje pravdivost Klausovy socioekonomické teorie, že „vytunelovaný režim zkolaboval a přes noc se zhroutil.“
Václav Klaus mi svým lidovým pohledem na věc vrátil i ztracené sebevědomí z bezprostředně polistopadových dnů. Tehdy jsme se cítili hrdiny všichni a mezi lidmi panovala taková solidarita, že kdykoli jste vpadli do baru, nikdy jste nešli do postele sami. Což se předtím ani potom mnohým z nás už víckrát nepovedlo. Letošní sedmnáctý listopad je tedy po čtrnácti letech zase svátkem nás všech, menších hrdinů. A Václav Klaus nelhal, když po své volbě prohlásil, že bude prezidentem nás všech. Příští rok chci svou medaili, nebo jdu na Hrad. Nebo na Národní. Nebo do baru. A nedělám si legraci. Všichni jsme proti komunistům rezistovali tolik, že příští volby možná zas vyhrají - komunisti. A bude po svátku.



Kurzy měn
25,310
20,590
28,640
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře