Zelený Baull 192 / Z oceánské mlhy na lávu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zelený Baull 192 / Z oceánské mlhy na lávu

Andrej Halada13. ledna 2009 • 05:53
Zelený Baull 192 / Z oceánské mlhy na lávu

V minulém Baullovi jsem psal o hře na madeirské hřišti Palheiro. Na Palheiru mi svítilo slunce, ale jen kousek nad horami se už honily mraky. Co tyhle mraky dokážou, jsem okusil o dva dny později, když jsem zamířil na druhé madeirské hřiště, Santo da Serra.

reklama

V minulém Baullovi jsem psal o hře na madeirské hřišti Palheiro. Na Palheiru mi svítilo slunce, ale jen kousek nad horami se už honily mraky. Co tyhle mraky dokážou, jsem okusil o dva dny později, když jsem zamířil na druhé madeirské hřiště, Santo da Serra.


Už cestou ke klubu nám s kolegou z novinářského zájezdu bylo jasné, že s hrou to nevypadá moc optimisticky. Po celý rok slunečný a jarní ostrov totiž není slunečný a jarní všude. Teplo je hlavně u moře na jižním pobřeží. Jakmile zamíříte do hor či na sever, očekávejte v zimním období občas mraky, mlhu a déšť. A přesně tohle panovalo v areálu Santo da Serra, ve výšce zhruba 550 metrů.
Seděli jsme s kolegou v prázdné klubovně a čekali. Všude okolo bílá tma, ze které hustě mrholilo. Sedíme hodinu a hřejeme se u krbu. Sedíme druhou hodinu a obědváme. Sedíme třetí hodinu, pijeme čaj, když tu náhle …
Bylo půl jedné a slunce svítilo už tak mocně, že dokázalo protrhat mraky i v té výšce půl tisíce metrů. Náhle jsme měli otevřený pohled do dáli, na moře a na část hřiště. Koukáme jak vyjevení na to, že dole svítí slunce, zatímco tady nahoře je i přes to trhání oblaků a mlhy nevlídno. Ale neleníme a vyrážíme. Aspoň pár jamek si zahrát.

Nejhezčí devítkou ze tří zdejších je ta nazvaná Machico, jejíž první čtyři jamky směřují dolů a stále vidíte moře a východní cíp celého ostrova. Impozantní scenérie. Hřiště je promoklé, bankry zaplněné vodou, ale hrát se dá. Mám sice na hlavě kulicha a na těle čtyři vrstvy, ale při slunečném počasí tu musí být divukrásně – však také místní jamky 3 a 4 jsou jedněmi z nejfotogeničtějších z celého Portugalska. Čtyřka s mořem v dáli má zhruba stejnou ikonickou hodnotu jako karlštejnská jednička nebo dvojka s hradem za Berounkou.
Užíváme si hru na liduprázdném areálu a po zhruba dvou hodinách hry vyrážíme na druhou devítku, Serras. Na druhé jamce začíná pršet, beztak stále šedivá obloha se úplně zatahuje a nastává velmi nevlídné počasí, stejné jako bylo to dopolední. Balíme to.

Ale aspoň nasedáme do vozíku a projíždíme zbylou část areálu, abychom si udělali obrázek o hřišti jako celku. To je svým základním charakterem podobné hřišti Palheiro, tedy především kopcovité. Jamky dramaticky klesají i stoupají, hraje se přes rokle i v sousedství lesa. Přesné rány jsou tu nutností, jamky sice nejsou extra dlouhé, ale převýšení je prodlužuje o desítky metrů. Devítky Machico a Desertas vznikly jako první (architekt Robert Trent Jones), jsou kompaktním celkem, devítka Serras je odlišnější, spíše parková, s převažujícím sousedstvím hor.
Nakonec zase sedíme v klubovně, hřejeme se a sušíme věci. Když pro nás přijíždějí ostatní kolegové-negolfisté ze skupiny, navrhuji, abychom si ještě zajeli právě na ten východní cíp ostrova, který jsme ze hřiště pozorovali. A viděli, jak na něm svítí slunce.

Stačí sjet o pár set metrů dolů a vše je zase jinak. Východní část ostrova je chráněné území, horská a mořská scenérie úchvatné krásy. Ostatně z fotografií ji vidíte. Silnice vede jen do části ostrova, pak bychom už museli pěšky. Na zdejší túru po okruhu (trvá tři hodiny) už nemáme čas, slunce za chvíli zapadne, ale i tu slabou hodinku zde jsme si užili. Bizarní je ta srážka dvou světů: madeirské pobřeží je na mnoha místech poseto přebujelými hotelovými komplexy, sídla se rozlézají jako plíseň po horských svazích, ale tady nic, jen přírodní pusto.
Když jsem chodil po zdejší lávovité půdě, úplně jsem zapomněl na golf. Ano, jel jsem na Madeiru i za golfem, ale zároveň se přiznám, že nejsem přílišným vyznavačem golfového cestování. Proč vlastně jezdit do ciziny hrát golf, když golfové hřiště je koneckonců všude stejné: vždycky má odpaliště, ferveje, grýny s jamkou, nějaký ten bankr … Ano, někde je moře, jinde hory, jinde poušť, pak zas les. Ale tahle rozmanitost není tak široká jako rozmanitost, kterou poskytuje příroda jako celek.

Když pojedu do ciziny a budu tam jen hrát golf, nic moc z té země, z jejích typických znaků, vlastně nepoznám. I proto vždycky říkám, že za golfem má cenu jet hlavně a především do Skotska (případně Irska), kde golf vznikl a kde zdejší linksová hřiště ke krajině logicky patří, jsou jejím výrazem.
I na Madeiře jsem si uvědomil, o co asi přijde člověk, který tu bude jen hrát a nevydá se i do dalších částí ostrova. Pozná málo. Docela se mi proto líbí princip cestování, ve kterém se turista soustředí v první řadě na zemi jako takovou, a teprve když má chuť, zajde si jeden ze dnů zahrát golf. A hole si může půjčit, nemusí je tahat s sebou (kolegovi, který hole neměl, v Santa da Serra půjčili set plný skoro nových X-20 včetně hybridu, dřeva, driveru a patru Odyssey). Anebo si stačí vzít jen malý pencil bag s polovičkou setu, na hraní to bohatě stačí.
Že bych tenhle článek napsal úplně jinak, kdyby na Santo da Serra bylo hezké počasí a já mohl hrát všech 27 jamek? Určitě. Ale náhoda tomu chtěla, že počasí bylo takové, jaké panovalo. Bez toho marastu nahoře bych asi neměl chuť jet se podívat na tu krásu dole. Původní mírné zklamání se však proměnilo v radost z poznání něčeho jedinečného.


Vyjádřete svůj názor a hlasujte v rubrice ČESKÁ HŘIŠTĚ! U každého areálu máte možnost přidělit mu jednu až pět hvězdiček. V nabídce jsou zastoupena všechna česká hřiště. Zjistíte také, jak se hřiště líbí ostatním hráčům.

Andrej Halada


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama