Zelený Baull 186 / V hlavě to úplně není

Všude se píše, že cesta k dobrému výsledku v golfu je „v hlavě“. Profesionální golfista po turnaji, kde úplně vybouchl, řekne: „Dneska jsem neměl den, hlavou se mi honilo všelicos, to se hraje špatně …“ Stejně tak amatér, který namísto očekávaných 90 úderů zahraje 110, opakuje jako mantru: „Je to o hlavě, je to o hlavě …“
Dovolím si tvrdit, že o hlavě to až tak není. V golfu je samozřejmě psychika velice důležitá, ale stejně jako v každém jiném sportu spočívá klíč k dobrým výsledkům především v technickém zvládnutí hry – v tom, jestli vůbec umíte hrát, respektive na jaké úrovni hrajete.
Vezměte si hráče, který zrovna začal hrát, hole drží v ruce dva měsíce a vyrazí na hřiště. Když mu to půjde, když bude dobře naladěný, může uhrát třeba 100 ran. Ovšem když se mu nebude dařit, bude nervózní, zahraje 130 i více. A teď si vezměte hráče, který už hraje pár let a má hendikep 15. Ten, když se mu hra nebude kvůli psychice dařit, zahraje taky 100 ran. Ale že by zahrál 130? Tak špatný výsledek je už málo pravděpodobný. Při vzájemném souboji těchto hráčů tedy nebude rozhodovat hlava, ale především to, jak dlouho a jak dobře ti dva hrají.
To samé lze aplikovat i na hráče s lepší výkonností. Troufám si tvrdit, že prakticky žádný amatérský golfista s hendikepem nad 10 by ani při svém nejlepším výkonu, při své nejlepší psychické pohodě, nedokázal porazit běžného profesionála hrajícího na PGA, i kdyby se tomuto profíkovi honilo hlavou všelicos. Rozdíly v úrovni obou hráčů jsou propastné. Když se profíkům opravdu nedaří, hrají obvykle mezi 80–90 údery. Ale dostat se na 80 by byl pro hráče s HCP nad 10 obvykle jeho nejlepší výkon (a to pomíjím obtížnost hřišť a různá odpaliště).
V golfu je to stejné jako v každém jiném sportu. Abyste hráli dobře, musíte mít natrénováno. Ostatně každá lidská činnost vyžaduje ke svému dokonalému zvládnutí především trénink. To je základ – psychika je až nadstavba. Čím lépe budete umět zasahovat míč, čím přesnější bude váš odhad délky u patů, tím častěji budete hrát nízká čísla. Jistě, především patování je opravdu „o hlavě“, o nervech, jenže ani ideální psychický stav, ani největší míra štěstí (která ovšem není nekonečná) běžnému amatérovi nezajistí, aby hrál v průměru pod 30 patů na kolo. Ti nejlepší takhle patují proto, že to trénují každý den. Své golfové umění nadřeli, nadrilovali.
Golf je potřeba mít především „v ruce“, švih vrcholící čistým úderem do míče se vám musí vrýt do svalové paměti. I proto mi připadají mylné řeči těch rekreačních hráčů, kteří hovoří o „hlavě“. Ve skutečnosti je jejich špatná hra daná tím, že golf prostě technicky nezvládají. Když někdo topne míč pětkrát za kolo, desetkrát šlajsne a sedmkrát zahraje hook, pak to už není o mentálním rozpoložení, ale o tom, že jeho hůl chodí k míčku trvale špatně. Když někdo hraje paty tak, že mu končí dva metry od jamky, pak málo trénuje délku a hlava s tím nemá moc co dělat.
Tím ale nechci říct, že psychika nerozhoduje. Je důležitá, ale má své meze. Když hrají turnaje profíci, je právě hlava tím, co rozhoduje. Jenže tihle hráči jsou všichni na zhruba stejné technické úrovni a hlava je to jediné, co může rozhodnout. I u rekreantů je důležité, co se v mysli hráče odehrává. Když pojedete na golf v blbé náladě, zahrajete vždycky hůř. Když se dobře vyspíte, pojedete hrát na své oblíbené hřiště, bude příjemné počasí, klidně zahrajete nad své poměry.
Vždycky však bude váš výsledek v nějakém rozmezí, které je předem dáno vaší technikou. U horšího hráče bude jeho rozptyl velký, při HCP 54 to může být třeba i 50 ran. U hráče s HCP 10 je rozptyl zhruba do 30 ran. A u Tigera Woodse …? Při nejlepších výkonech hraje 65, zatímco když hrál poprvé po smrti svého otce, hrál 76. A jeho nejhorší výsledek za poslední roky je 81 – na British Open 2004. Woods má rozmezí pouhých deseti, patnácti ran. I na těchto číslech je vidět, co zmůže hlava a co ruce.