Před časem jsem byl na turnaji a odjížděl jsem tak otrávený, jako už dlouho ne. Hráli jsme na hřišti, které nemám moc rád, ale dostal jsem pozvánku, tak jsem si jako mnohokrát předtím řekl: darovanému koni na zuby nekoukej a jeď.
Poslední dobou vím, že namísto abych hrál lépe, hraju hůř. A zrovna tady jsem zahrál extrémně špatně. Po velmi dlouhé době se mi podařilo prolomit magickou hranici 100 úderů – bohužel nikoli směrem dolů, ale nahoru. Zahrál jsem 102, a to při hendikepu 11,2. Hrál jsem sice z bílých a bylo vedro, ale to mě moc neomlouvá.
Neomlouvá mě ani to, že jsem hrál s lidmi, kteří ... ideální parta to zrovna nebyla. Navzájem se znali, manželský pár a jeden jejich známý. Věkově mezi padesátkou a šedesátkou, „vedoucím“ byl manžel, HCP cca 16. Poměrně všední lidé se zcela jiným vnímáním světa, než je to mé. Navíc manželovi na druhé jamce zazvonil telefon, on ho vzal a začal mluvit (že by si připočítal trestné, ho ani nenapadlo). Na šesté jamce si ubral jeden úder (když jsem se podivil, přidal si ho) a na osmnácté jamce se mu míč, který letěl neznámo kam, objevil najednou v docela slušné (a z hlediska dopadu nepochopitelné) pozici blízko grýnu. Koukal jsem na to velmi nevěřícně. Ale nic jsem neřekl, neměl jsem důkaz a nechtěl jsem jitřit atmosféru. Blížil se ostatně konec a já toho měl už plné zuby.
Moje špatná hra i tihle lidé mě utvrdili v přesvědčení, že s turnajovým hraním končím. Možná si někdy zajedu na obyčejný HCP den, rád pojedu na turnaj, o němž vím, jací lidé na něm budou hrát a kdo ho organizuje. A taky budu hrát jen na hřištích, které mám rád.
Vlastně jsem spěl k takovému rozhodnutí už delší dobu. Můj hendikep se nemění, motivace pro hru v podobě snižování už nefunguje, pořád hraju takový blbodobrý golf – sem tam dobrá rána, sem tam blbá. Abych se posunul dál, asi bych musel víc trénovat, odstranit stálé chyby. Což se mi nechce. A není to tak trochu jedno, jestli má člověk HCP 10, 20 nebo 30 a hraje 80, 90 nebo 100? Ten dotyčný „manžel“ nehrál špatně, dostal se pod 90, ale stejně si z jeho hry budu pamatovat hlavně ty podvůdky. Číslo je jenom číslo, nic víc.
Že má ale golf i svou přívětivou tvář, o tom jsem se naštěstí přesvědčil hned pár dnů na to. Šel jsem klubovou jamkovku. Opět na hřišti, které nijak nezbožňuji. Ale hrál jsem s člověkem, který byl nejen fajn, ale ke všemu i dobře hrál. Měl hendikep něco přes 6. Náš vzájemný zápas by vyhrál o dvě jamky, nebýt toho, že se hrálo s vyrovnáním. Právě ty rány, které jsem měl k dobru, rozhodly o vítězství. Připadalo mi to až nespravedlivé, že lepší hráč takhle prohraje, navíc když na většinu jeho ran byla radost pohledět. Ale formát jamkovky byl prostě takový.
I tenhle zážitek mě utvrdil v tom, že si člověk musí vybírat vlastní cestu. A existuje přece mnoho způsobů, jak golf hrát. Například se otevírají nová hřiště a jezdit na ně je zajímavé, jsou to nová poznání. Vždycky je tu i devítka po práci, hra jen tak. Jsou tu i známí a kamarádi, se kterými má cenu vyjet a zahrát si.
Turnajem golf nekončí ani nezačíná. To jen u nás v Česku jsme se všichni zbláznili a jen co složíme zkoušku způsobilosti a je nám přiděleno číslo 54, už se ctižádostivě ženeme za nižším. Že je to pošetilé, na to bohužel člověk přijde teprve po čase a jisté zkušenosti.
Vyjádřete svůj názor a hlasujte v rubrice ČESKÁ HŘIŠTĚ! U každého areálu máte možnost přidělit mu jednu až pět hvězdiček. V nabídce jsou zastoupena všechna česká hřiště. Zjistíte také, jak se hřiště líbí ostatním hráčům.
