Na vlastní kůži

S obnaženými částmi těla taky vidíte, co na nich různí lidé mají. Například tetování. Kdybych napsal, že tetování „všech možných tvarů a podob“, tak bych přeháněl. Tetování totiž není zrovna výtvarně bohatým světem, protože jednak je zde vcelku omezená barevná škála (všechno je to namodralé nebo červené), a za druhé jsou i tvary dost podobné. Na nikom jsem například neviděl nějaké tetování ve stylu romantického krajinářství. Anebo obraz podobný impresionistům. Také jsem neviděl nikoho, kdy by měl vytetovanou kresbu ve stylu Mikoláše Alše, případně něco z expresionismu 20. století. Většina má jen neurčité obrazce mixující komiks a gotiku. A možná sem tam secese se svými kudrlinkami, případně kubismus plný ostrých hran.
Tetování se u nás rozjelo v devadesátých letech a je populární dodnes. Kladu si otázku, jak bude na dnešních dvacetiletých, třicetiletých vypadat v takovém roce 2050? To jim bude asi tak šedesát, sedmdesát. Možná budou nerudní důchodci, kteří jezdí nakupovat levnou zeleninu do pražské tržnice v Holešovicích. Jakpak se asi bude vyjímat ten drak, kterého má - dnes ještě slečna - na břiše? Co ten obrazec na rameni? Jak bude vypadat kotníček staré ženy, na kterém má vytetovaný jakýsi trnový kroužek?
Mám dojem, že to všechno bude působit dost ošklivě. I když dnešní plastická chirurgie dokáže zázraky, vypnout kůži na celém těle asi nesvede. A i když to třeba půjde, bude to vždycky tak trochu mumiózní (od slova mumie). Tetování jde také odstranit, ale pokud vím, je to dost drahá procedura. Budou na to ti důchodci mít?
Občas vídám dnešní sedmdesátníky, kteří nějaké to tetování mají. Asi si ho taky nechali udělat, když jim bylo dvacet. Je na ty lidi zvláštní pohled. Takový smutný. Jakoby to povadlé tetování ukazovalo, že život je pryč. Všudypřítomná připomínka pomíjivosti.