Zelený Baull 158 / Jak zahrát dvanáct pod par | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zelený Baull 158 / Jak zahrát dvanáct pod par

Andrej Halada13. května 2008 • 09:39
Zelený Baull 158 / Jak zahrát dvanáct pod par

Dvanáct ran pod par je pro každého golfistu výsledek z říše snů. I pro absolutně nejlepší hráče. Dvanáct pod par ale můžete zahrát i vy. Mně se to poštěstilo.

reklama


Samozřejmě jsem nehrál hřiště tak, jak je běžné: totiž v turnaji, kde bych startoval sám za sebe. Hrál jsem texas scramble a jeden z členů našeho čtyřčlenného flajtu byl golfový profesionál. Stalo se tak předminulou neděli na PRO-AM turnaji na Nové Americe, kde se hrála profisérie EPD. EPD je cosi jako třetí evropská liga, srovnatelná například s Alps Tour (druhá liga je Challenge, první European Tour). Značná část hráčů hrajících EPD jsou Němci, hrají tu ale také Dánové, Švýcaři, Nizozemci, Rakušané a nyní i Češi.
Texas scramble je turnajový formát zábavného charakteru. Pro nepoučené: všichni členové flajtu odehrají svůj míč, pak se zvolí ten nejlepší a z místa, kam dopadl, hrají všichni další ránu. U čtyřčlenného družstva to znamená výběr ze čtyř ran. Většina týmů dokáže hrát při takovém způsobu hřiště v paru, pro vítězství je ale nutné jít hodně do mínusu. Dvanáct pod par je ovšem už výjimečný výsledek.
Největší měrou se o něj samozřejmě zasloužil onen zmíněný profesionál. Jmenuje se John Boerdonk, je to jedenatřicetiletý Nizozemec a na žebříčku EPD je v současnosti okolo patnáctého místa. Tudíž velmi dobrý hráč. Zbytek našeho flajtu tvořil ani ne třicátník Petr (HCP 16) a padesátník Helmut (HCP 25). Já mám teď 11,2.
Původně jsem se domníval, že to bude jasná záležitost. Profík si tenhle turnaj odehraje sám, naše rány budou jen pro forma. A myslel jsem si to i přes to, že jsem texas scramble už několikrát hrál a vím, že k výsledku přispívají skutečně všichni (a to i hráči s HCP nad 36). Tohle se však zdálo být něco jiného – rozdíl mezi ním a námi byl propastný.
Jeho rány byly skutečně profesionální. Pětkou hrál 175 metrů, drajvrem (starý model Callaway Fusion) někam k 270 metrům. V bagu měl i dvojku železo (trojku vynechal), čtyři vedžky a jedno dřevo, trojku. Přesnost jeho přihrávek byla taková, že ze sto metrů jsem my amatéři byli tak osm metrů od vlajky, on do pěti.
Celkem pět jamek bylo jeho, braly se pouze jeho rány. Například eagle na krásném pětiparu na Mapple Hills, jamce č. 6 (551 metrů, hrálo se ze žlutých). První rána dlouhý drajv s doběhem z kopce, druhá příhra z 230 metrů dřevem, pak třímetrový pat. Anebo jamka č. 5 na Woodlandu, 415 metrů. Zcela fantastickou ránu dal i na osmičce na Woodlandu: 310 metrů dlouhý drajv, který letěl přímo rovně, mezi stromy. Nikdy jsem něco takového neviděl, k vlajce jsme to pak měli jen 95 metrů.
Ale i přes to všechno se potvrdilo, že texas skutečně hrají všichni ve fajtu – jeden dobrý hráč se bez podpory ostatních neobejde. Kupříkladu právě na zmíněné osmičce Woodland jsme birdie uhráli i proto, že nikoli John, ale Petr přihrál z těch 95 metrů na metr a půl k vlajce. Stejně tak jsme na sedmé jamce hráli nikoli Johnův drajv, který skončil kdesi v křoví vlevo, ale Petrův skvělý drajv, dlouhý přes 250 metrů. Na jedné jamce jsme hráli i můj drajv z ferveje, ačkoli měl jen okolo 200 metrů, protože Petrovy i Johnovy drajvy skončily v bankru v nehratelných pozicích. O vítězství rozhodovaly i Helmutovy rány, kupříkladu dvě skvělé přihrávky ze sto metrů a jeden sedmimetrový pat, díky nimž jsme vždy zahráli birdie. Patování bylo ostatně stejně důležité jako délka. Mně se podařilo dát hned čtyři paty na birdie (jeden se štěstím přes deset metrů), a když jsme zklamali my amatéři, jistil to jako poslední v řadě John. Při texasu je totiž nejlepší taktikou, když zprvu patují horší patéři, protože i když se netrefí, ukáží směr, kterým grýn teče a míček jede. Celkově jsem měli jen 24 patů.
Nakonec těch dvanáct pod par znamenalo vítězství v turnaji. Hrálo na tři desítky flajtů, v každém samozřejmě profík, který hru táhl. My měli po Mapple Hills, což je lehčí hřiště, sedm pod par (pět birdie a jeden eagle), na Woodlandu jsme měli pět pod par (šest birdie a jedno bogy). Zpětně jsem pak spočítal, že Johnových ran se bralo 63 %, Petrových 12 %, Helmutových 7 % a mých 18 %.
O výhru se ale zasloužila nejen Johnova délka ran, jeho herní spolehlivost, ale také psychika. John byl pohodář, měl už své zkušenosti, určitě i lidské. Naprosto šokující ale pro mě byla jeho kariéra. Hraje golf teprve desátým rokem! Začal ve dvaadvaceti, před tím hrál fotbal. Profíkem se stal po čtyřech letech hraní, dnes se věnuje jen turnajům, neučí. Trénuje denně sedm, osm hodin, každý den. I po našem turnaji šel ještě trénovat. Jeho cílem je dostat se na European Tour. Upřímně bych mu přál, aby se mu to podařilo (více se o něm dočtete na jeho stránce www.johnboerdonk.com).
Na Johnovi bylo příjemné i to, že aniž bychom ho o to prosili, sám nám poskytoval během turnaje rady, řekl nám něco ke švihu, postoji, k patování. Stíhal všechno: hrát, radit a ještě si dělat poznámky o hřišti. Bag si nesl na zádech a nejevil známky únavy, ostatně ten rovný drajv přes 300 metrů dal na v pořadí sedmnácté jamce. A přitom to nebyl žádný lamželezo – výška tak asi 175 centimetrů, podsaditý.
Pro mě to tedy nebyl jen zážitek herní, ale i lidský. Takhle nějak si představuju skutečného profesionála. Připravený, ochotný, spolehlivý, nenucený a slušný, herně perfektní. Nejsem si úplně jist, zda by všichni čeští profíci dokázali být takoví. Ale nechci jim křivdit. Já šel jen se dvěma – jeden hrál sice dobře, ale byl takový frajírek ze sportbaru, druhý byl fajn, ale zase nehrál nic moc.



Vyjádřete svůj názor a hlasujte v rubrice ČESKÁ HŘIŠTĚ! U každého areálu máte možnost přidělit mu jednu až pět hvězdiček. V nabídce jsou zastoupena všechna česká hřiště. Zjistíte také, jak se hřiště líbí ostatním hráčům.

Andrej Halada


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama