Zelený Baull 145 / Jak se pozná špatný design? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zelený Baull 145 / Jak se pozná špatný design?

Andrej Halada12. února 2008 • 10:14
Zelený Baull 145 / Jak se pozná špatný design?

Čím se liší dobře navržené hřiště od špatného? Hodně golfistů to obvykle vycítí, jenže už málokdo dokáže říct, v čem jsou konkrétní klady a zápory toho kterého designu. Nejsem golfový architekt a tudíž si nebudu hrát na chytrého. Ale pokusím se shrnout zkušenost, kterou jsem na českých hřištích udělal.

reklama


Ve většině případů platí: čím větší peníze máte k dispozici, tím kvalitnější hřiště postavíte. Pokud ve vaší kapse chrastí sto a více miliónů, není problém zaplatit si zahraniční kancelář a ta vám většinou navrhne hřiště s vysokými designérskými parametry. Když na vlastní oči vidíte plány na hřiště navržené osvědčenou firmou, uvědomíte si, že kvalita se rodí z řešení každého detailu, z profesionálního týmového zázemí a ze zkušeností. Jenže ne každý má peníze na to, aby si najal kancelář Garryho Playera (Cihelny) či Grahama Marshe (Kunětická Hora). Pokud ve vaší kapse chrastí „jen“ pár miliónů korun, budete rádi, pokud vůbec nějaký návrh hřiště budete mít - a nebude to jen papír s nakresleným schématem.
Většina méně kvalitních hřišť je charakterizována především menším prostorem. Ale ne každé malé hřiště je špatné: například dobrý design mají pražské Hodkovičky, natěsnané do úzkého prostoru u Vltavy. Tady tvůrci (základ položil Jiří Velden, výrazně ho ale dotvořil a rozšířil Tomáš Kužela, manažer klubu) skvěle pracoval jak s okolní zelení, tak vodou i bankry. Výsledkem je technické hřiště, lehké i složité zároveň, kde není špatně navržená jamka, všechny mají jeden rukopis a přitom několik tváří. Všechny také mají kratší až střední délku. A tady už jsme u prvního nedostatku, který je na českých hříštích často k vidění: nevyrovnaná délka jamek, kdy na hřišti převažují třeba jamky kratší (např. čtyřpary mezi 250 - 300 metry), ale náhle je tu – aby se dohnala celková délka hřiště – třeba jeden čtyřpar 400 metrů, případně pětipar přes 500 metrů. Je to otázka celkové koncepce: buď stavím dlouhé hřiště, kde je ale důležitý okolní prostor pro případnou chybu, anebo kratší, s důrazem na technickou stránku hry a přesnost ran (Cihelny či Dýšina jsou klasickými příklady dobře postavených technických hřišť, Slavkov či Karlštejn jsou příklady dobrých dlouhých hřišť).
Vedle roztodivných délek bývá problémem českých hřišť četnost, charakter i kvalita překážek. Především bankry jsou někde jen proto, aby tu nějaké byly. Jejich rozměry jsou malé, okraje nejasné, písek nekvalitní a tvrdý. To už je lepší žádné bankry nemít. Nevhodné je i umístění některých vodních překážek. Například poloostrovní grýn na hřišti Háje je „na kopci“, hraje se zespoda, grýn není vůbec vidět, nemůžete si vizuálně změřit délku vodní překážky. Divně lokalizovaný velký rybník zase najdeme například na pětiparovce v Beřovicích (hřiště přitom navrhoval zahraniční architekt), kde po dobrém drajvu musí hráč hrát druhou ránu velmi krátkou, třetí naopak zase dlouhou, aby vůbec dosáhl grýnu. A vedlejší fervej pro „snadnější“ variantu je tak úzká, že má minimální význam.
Problémem je také výskyt vnitřních autů (na velkých hříštích se vidí zřídka). Když je málo místa a designér nedokáže vymyslet lepší řešení, jamky nahustí vedle sebe a po jejich liniích napíchá bílé kolíky. Hřiště Hořehledy se může pochlubit hned několika takovými jamkami. Hráčům to hru ztrpčuje, hřiště na volném prostoru tím nabývá charakteru lesního hřiště s úzkými fervejemi. Argument bezpečnosti hry přitom nemá smysl: ať už tam aut je či není, špatná rána půjde do strany tak jako tak.
Hodně se hovoří o tom, že designérskou chybou je tzv. hra přes horizont, kdy hráč nevidí, kam mu míček dopadne. Jedná-li se ale o první ránu z odpaliště a pokud je fervej dostatečně široká, nevadí to. Horší je, když se hraje rána do grýnu a nejsou vidět některé překážky. Svobodné Hamry mají bankr před grýnem pětiparu tak rafinovaně umístěný, že ho nemáte šanci vidět ani z padesáti metrů. Chytne váš míček, o němž si myslíte, že do jamky doroluje. Překážky by měly být vidět, aby si hráč mohl z hlediska taktiky určit, jakou ránu bude hrát. Specialitou několika hřišť je pak i grýn ze značné části krytý stromy, keři, případně je v kopci tak, že vůbec nemáte ponětí o jeho rozměrech a charakteru.
Občas mám pocit, že někteří designéři se snaží hřiště hráčům komplikovat za všech okolností, jen aby se neřeklo, že hřiště je příliš lehké. Snaží se na malých devítkách vytvořit hru podobnou té, jaká se odehrává na velkých osmnáctkách. Jenže to je omyl: domácká hřiště postavená za málo peněz mají svůj klad právě v tom, že jsou jednodušší a měla by hráčům poskytnout určitý oddych, lehčí hru. Pro „velký“ a náročný golf jsou tu naopak mistrovská hřiště. Dobrým příkladem takového přístupu je dvojhřiště Mnich – Nová Bystřice. Na osmnáctce Mnich najdete všechny možné druhy překážek, hraje se v lese s úzkými fervejemi, hřiště je dlouhé. Naopak Nová Bystřice je lehká devítka, délkově kratší, s menším počtem překážek. Je to malé hřiště, ale řečeno psychologickou terminologií: bez komplexů. Naopak některá česká hřiště chtějí být tím, na co nemají.



Vyjádřete svůj názor a hlasujte v rubrice ČESKÁ HŘIŠTĚ! U každého areálu máte možnost přidělit mu jednu až pět hvězdiček. V nabídce jsou zastoupena všechna česká hřiště. Zjistíte také, jak se hřiště líbí ostatním hráčům.

Andrej Halada


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama